Pod dekou špatných zpráv není jen tma. Pandemie přináší i pozitiva
Jak dokazuje náš výčet níže, nouzový stav a omezení pohybu možná až paradoxně nabízí nejen prostor pro zlepšení fyzičky.
Čas se odstěhovat
Pro nás dvacetileté, kteří trávíme poslední týdny převážně v jednom domě s nejbližší rodinou, možná nastala chvíle, kdy se láme chleba. Během školy nebo práce se s rodiči vídáme pouze večer nebo třeba jen o víkendech. Najednou na sebe během nouzového stavu narážíme každý den a někomu to už může lézt krkem, je jedno, jestli rodičům nebo nám. Možná tedy nastává období, kdy se obě strany shodnou na tom, že je čas vylétnout z hnízda. A kdyby tomu tak nebylo, určitě není na škodu se ujistit, že se nám od maminky pořád nechce.
Babička existuje, děda taky
Je asi přehnané tvrdit, že jsme na naše prarodiče úplně zapomněli. Ale přiznejme si, jak často jsme s nimi během „normální doby“ komunikovali? Teď máme ale o své seniory strach, protože v případě nákazy koronavirem jsou tou nejrizikovější skupinou. Takže jim častěji voláme, nabádáme je k tomu, aby pokud možno nikam nechodili a třeba jim i nakupujeme a nosíme jídlo až ke dveřím. Tento zájem by nám mohl vydržet i po skončení pandemie.
Stará škola, nová doba
Nastává výborná příležitost, jak změnit podobu našeho zastaralého školství. Svět jde kupředu, moderní technologie vládnou lidstvu a některým učitelům ze „staré školy“ pomalu začínal ujíždět vlak. Teď je ale čas do něj alespoň trochu naskočit. Nikdo asi neočekává, že třeba češtinářka těsně před důchodem bude najednou pořádat videokonference. Ale minimálně email se musí i internetem dosud nepolíbení učitelé naučit používat. Třeba pak už nebudou některým pubert´ákům pro smích.
Fuj, displej
„Nekoukej pořád do toho mobilu!“ Všichni z nás tuhle větu od rodičů někdy slyšeli. Omezení pohybu samozřejmě svádí k tomu, abychom byli více doma a koukali na televizi, hráli hry na PlayStationu nebo znuděně projížděli sociální sítě. Může se ale snadno stát, že už budeme mít všech displejů a obrazovek plné zuby a budeme chtít více chodit ven. A to nejen po skončení pandemie, ale i během ní. Takové rande v lese s rouškami přes obličej má určitě větší kouzlo, než povídání si přes Skype. A díky dvoumetrovému rozestupu ani nemusíme mít strach z první pusy s novým partnerem.
Vzhůru za břišákama
Více volného času a omezené možnosti jeho využití otevírá i nové šance na budování fyzické kondice. Školáci a studenti se už nemohou vymlouvat na to, že jsou přes den zavřeni ve třídě a večer už je na běhání tma. Teď si mohou den klidně obrátit. Po probuzení lehký výklus, kolečkové brusle a nakonec krátké posilování. Na internetu je teď mnoho projektů, které radí, jak v době nouzového stavu nezlenivět, takže výmluvy jsou marné. Stačí se kouknout na YouTube a trénink máme připravený.
Už chci do práce
Po skončení pandemie by si mohli lidé začít více vážit své práce nebo aspoň možnosti si při studiu něco přivydělat. Často teď slýchám větu „Už nikdy neřeknu, že se mi nechce do práce“. Když byl práce nadbytek, každý si myslel, že je pro své šéfy nepostradatelný. Najednou ale firmy propouštějí, mnoho lidí bude mít problém vůbec nějaké zaměstnání sehnat, natož si vybírat nebo říkat o zvýšení platu. Snad si tak práce budeme všichni více vážit a já těšit se snad můžeme i na jen samé usměvavé servírky.
Benátky jako Říše divů
Díky zastaveným továrnám se celosvětově zlepšuje životní prostředí. Ostatně sama příroda stojí za celým problémem koronaviru. Možná si už potřebovala odpočinout od nových mrakodrapů, výfukových plynů a nárůstu obyvatel. Pro zvířata je pak tato doba možností, jak prozkoumat některá nová místa. Třeba do kanálů v italských Benátkách se vracejí ryby, na předměstí velkých amerických měst zavítaly pumy a další šelmy. Možná nám tedy příroda „jen“ chtěla ukázat, že bychom se měli více koukat okolo sebe a na chvilku zpomalit.
