Po stopách knihy o bezdomovcích: klečet na kostkách a žebrat je těžší, než se zdá
„Vojto, podej mi tu flašku!“ křičí špinavý silnější muž v potrhané vestě a krat´asech na svého kamaráda. Ten podřimuje na trávě a nevypadá to, že má v plánu kolegu poslechnout. Jsme v pražském Sherwoodu. Vrchlického sady, jak se to tu oficiálně jmenuje, nedostaly svou zbojnickou přezdívku náhodou. Povalující se bezdomovci na trávě a na lavičkách jsou často prvním obrázkem, který člověk, když vyleze z Hlavního nádraží v Praze, uvidí. Toto místo je i proto číslem jedna v Homeless Guide, netradičním průvodci bezdomoveckým světem, s nímž dnes Prahu projdeme.
„Neměli byste tři stovky na ubytovnu? Mám angínu, potřebuji se v teple vyležet,“ odchytne nás v parku prakticky okamžitě postarší žena. Mluví na nás přiškrceným hlasem a snaží se nás obměkčit historkou o tom, jak je na tom bídně. Před podobnými bezdomoveckými příběhy varuje Antonín Havlík ve své knize. „Hlavně na nádražích můžou cestující od bezdomovců slyšet, že nutně potřebují peníze na léky, nebo na vlak domů,“ píše, jako by nám při tom stál přímo za zády. Žena na angínu rozhodně nevypadá, srší energií a tak jí slušně vysvětlujeme, že nemáme hotovost. V tu ránu si nás přestává všímat a jde pryč.
Vidíme ale i příběhy z druhé strany: „Chceš peníze? Mám jen kartu, tak jestli máš terminál…,“ říká s přezíravým úsměvem mladík zanedbanému muži, co zkouší štěstí jen kousek od nás. Stejně jako triky bezdomovců jsou v Havlíkově knize popsány i nejčastější argumenty, proč lidé žádost o peníze odmítají. Klička s bankovní kartou je ta lepší varianta, na druhém pólu jsou vulgární urážky.
Boj zvaný lavička
O jistotě, že se každý den budou moct někde v klidu vyspat, si mohou lidé bez domova nechat obvykle jen zdát. Když už najdou svoji provizorní postel, často je z ní vyženou policisté. Častým lůžkem jsou lavičky v parcích. „Město se snaží dávat hlavně do centra lavičky s opěrkami na ruce. Bezdomovcům se na nich hůře spí a nutí je to hledat jiné místo,“ píše Havlík v příručce. A právě v Sherwoodu jiné lavičky, než ty s opěrkami nejsou. Na většině z nich i tak sedí nebo polehávají bezdomovci. Na jedné z těch mála volných zkoušíme, jak je vleže pohodlná. Ukazuje se, že strčit nohu pod opěrku a otočit se na bok je docela náročný kousek. Je to přesně jako v příručce. Komplikované a nepohodlné.
Spát tu naštěstí nemusíme a tak pokračujeme dále, k náměstí Republiky, slangově řečeno „na Repu“. To je podobně, jako další náměstí v centru Prahy, jedno z nejvyhledávanějších míst žebráků a lidí bez domova. „Turistická žebrota je stále fenomén. Cizinci nepospíchají a podpoření chudých drobnými berou jako věc, která jim může přinést štěstí,“ tvrdí v knize Havlík. Lidé bez domova ale zjevně zkouší štěstí u kohokoli, kdo jde kolem, u zahraničních turistů, u Čechů i mezi prodejci u stánků. „Alespoň, že chce jídlo. Peníze bych mu nedala, nejsem charita,“ říká nám jedna z prodávajících, která žebrajícímu muži před okamžikem dala odřezky opečeného masa. „Když jim místo peněz nabídneme jídlo, tak ho nechtějí a odejdou zkoušet štěstí jinam,“ dávají k dobru jinou zkušenost dva prodejci z vedlejšího stánku. Bezdomovci chtějí často peníze proto, aby si mohli obstarat alkohol, nebo drogy. Podle Havlíkovy příručky se opíjejí i proto, aby dokázali usnout v jakoukoliv denní dobu. „Když chlastáte, tak nemáte hlad. Sice si něco k jídlu po čase dáte, ale to jen proto, aby vám nebylo tak špatně od žaludku,“ vysvětluje jedna z hlavních postav knihy, bezdomovec Vojtěch.
Jen o kousek dále, u Obecního domu je situace trochu jiná. I tady žebráci jsou, ale většina z nich tu klečí na chodníku nebo leží na zemi obličejem dolů, takzvaně „na kočku“. „Je to praktičtější, než na procházející lidi pokřikovat a odpudit je,“ vysvětluje v knize Havlík. Směrem k ulici Na Příkopě takto klečí vousatý muž na dlažebních kostkách. Nemá žádný transparent ani nemluví, prostě jen čeká, zda mu někdo něco hodí. „Ne každý má na to, aby fyzicky klesnul pod svůj obvyklý výškový horizont. Je to namáhavé a pro spoustu lidí ponižující,“ píše o tomhle stylu žebroty Havlík. Klekám si cvičně kousek od muže a cítím, jak fyzicky bolestivé žebrání na kočičích hlavách je. Kolena mě bolí už po necelé minutě, cítím se také dost nepatřičně a raději se rychle zvedám ze země. Bezdomovec se na mě po očku podívá. „A zkuste si to na několik hodin,“ zadrmolí a sklání hlavu zpět na chodník.
Nepsané pravidlo ulice
Lidé bez domova toho z podstaty věci moc nevlastní. Převážně mají to, co sami najdou, případně někde ukradnou. Jenže i o to můžou velmi rychle přijít. „Na čem nespíš, o to tě okradou. Doklady jsem si schovávala do podprsenky, protože ani kapsy nebyly bezpečné. Už kolikrát se stalo, že se někdo probudil s rozřízlou kapsou,“ vysvětluje v knize další z postav žijící roky na ulici, Ivana. V ulici Na Příkopě, která je rušnou pěší třídou, je v brzkém odpoledni vidět hned několik bezdomovců, kteří odpočívají na lavičce v předpisové poloze s věcmi bezpečně přitisknutými na těle. I tohle si chceme otestovat. Dát si tašku pod bundu a lehnout si na ní tělem není ani příjemné, ani pohodlné. Oproti lavičkám v Sherwoodu si zde ale mohu aspoň pohodlně natáhnout nohy – opěrky pro ruce tu nejsou.
Koš není trezor
Obstarat si jídlo, je i pro člověka na ulici nutností. Není to ale jednoduché. Sice existují potravinové banky, které bezdomovcům nabízejí jídlo, případně charity, kam lze zajít třeba na polévku, ale rychlejší variantou je pro mnohé z nich prohledat odpadkové koše a kontejnery. „Franto, mám dva rohlíky!“ volá radostně muž, který se na Václavském náměstí právě přehrabává v koši. Jeho kumpán k němu dojde a společně se vydávají prohledat další odpadky. Václavák je podle Havlíka pro tento účel místem zcela ideálním. Projde tu spousta lidí, je tu hodně obchodů i stánky s občerstvením. „Ze začátku je člověk na ulici odkázaný pouze na kontejnery a koše. Často v nich je jídlo, pití a nějaké oblečení. Můžou se tam ale najít i úplně nové věci. Ty se pak dají prodat,“ popisuje v knize své zkušenosti už citovaná Ivana. Přicházím k volnému odpadkovému koši a zkouším své štěstí. Ač nerada, vyhrnuji si rukáv a sáhnu dovnitř. Vůbec nic příjemného to rozhodně není, je mi zle jen ze zbytků, co tam vidím, i z prázdných plechovek a vajglů. Kromě novin mě v odpadcích nic nezaujalo. Ty jediné bych možná mohla využít jako aspoň nějakou izolaci v chladné noci.
I když Havlík o bezdomovcích a jejich životě na ulici napsal knihu, sám na ulici nikdy žít nemusel. V zimě prý ale plánuje týden života na ulici. „Vezmu si spacák, hodně teplého oblečení a z osobních věcí jen občanku. Rozhodně ale začnu na Hlaváku, jako většina lidi bez domova,“ vysvětluje své plány Havlík. Nám naopak ten jednodenní celkem nenáročný test bohatě stačil.
