Po odchodu z dětského domova hrozí zadlužení i drogy. Rizika snižuje pomoc patronů
Štefan Berkyf (26) má v Plzni sociální byt, práci v chráněné dílně, má dobré kamarády a jak říká, v životě je teď št´astný. Nic z toho ale nemuselo být. Když mu bylo sedmnáct, čekal ho náročný odchod z Dětského domova Kašperské hory. „V děcáku moc nevěděli, co se mnou bude, až odejdu. Já osamostatnění taky moc neřešil, protože mi přišlo, že to přijde až za dlouho,“ přiznává Berky, který nedodělal učiliště.
Opuštění dětského domova není obecně pro většinu mladistvých snadné. „Mnohé děti si nesou trauma, protože ztratily rodinu. Z toho plyne vnitřní nejistota,“ vysvětluje soukromý psycholog Martin Jára, podle nějž se staré rány otevřou právě při vstupu do samostatného života. „U každého druhého pak nastává riziko patologického chování,“ pokračuje. Vedle sociálního vyčlenění tak hrozí zadlužení, kriminalita nebo různé závislosti.
Proto je důležité, aby se mladiství měli při odchodu na koho obrátit. Právě to je podstata projektu Patron. Ten sdružuje dobrovolníky, kteří mladým dospělým po odchodu z dětských domovů pomáhají začlenit se do společnosti a připravit se na samostatný život. „Po odchodu z dětských domovů by měli mít nějakou oporu, například může jít právě o patrona. Díky němu mají jistotu někoho blízkého, na něhož se mohou obrátit,“ říká psycholog Jára. Projekt Patron funguje už devět let. K chlapcům z dětského domova hledá jako podporu muže staršího třiceti let, který se rozhodl pomoct, je v životě stabilizovaný, má zkušenost s prací s dospívajícími a je trestně bezúhonný. Od roku 2017 se v rámci projektu Patronka tvoří i ženské dvojice.
Začátek bez očekávání
O možnosti najít si patrona se Berky dozvěděl od ředitelky dětského domova. „Moc jsem netušil, co mám od projektu čekat. Příležitost získat oporu mi ale přišla dobrá, a tak jsem do toho šel,“ vzpomíná. A tak se přibližně rok před tím, než musel z domova po dovršení plnoletosti odejít, seznámil s Janem Vovesem (51). Pro něj byla možnost stát se patronem zajímavou možností, jak se zapojit do charitativní činnosti. „O projektu jsem se dozvěděl, když jsem se rozváděl. Uvědomoval jsem si, že jsem se k manželce nechoval ideálně. Charitu beru jako pračku svědomí. A motivovalo mě darovat ne peníze, ale svůj čas. Dát kus ze sebe a pomoct klukovi v nesnadné situaci,“ vysvětluje svou motivaci provozní kavárny v Plzni.
Berky a jeho patron se poprvé potkali v červnu 2013, kdy Voves přijel do dětského domova. „Hned jsem věřil, že mezi námi žádný problém nebude,“ říká Berky. Voves měl ale první dojem jiný. „Cítil jsem, že zpočátku měl Štefan vůči mně trochu ostych. Když jsme si povídali, jeho oči mířily všude možně, jen ne na mě. Měl jsem strach, jak spolu budeme komunikovat. Ale postupem času jsme si začali rozumět a vybudovali si důvěru,“ je rád Voves.
Z patrona je dobrý přítel
V roce 2014 byl dětským domovem do projektu vybrán Patrik Jirout (26). „Moc jsem se do toho zapojovat nechtěl, jsem nerad mezi cizími lidmi. Nakonec jsem ale našel ve svém patronovi velice dobrého přítele, což jsem na začátku vůbec nečekal,“ prozrazuje Jirout. Díky této podpoře i pomoci dětského domova tak zvládl přechod do světa dospělých bez větších problémů. „Dostal jsem rozjezdový byt, kde jsem mohl bydlet i se svou přítelkyní a měl jsem tak čas se postavit na vlastní nohy,“ říká Jirout.
Patron pro něj představoval hlavně psychickou oporu. „Mohl jsem se mu s čímkoliv svěřit. Pravidelně jsme se navštěvovali, později jsem poznal i jeho rodinu. Bral mě také na svou loď. Díky němu mám lodní průkaz vůdce malého plavidla, který nyní využívám i v práci,“ vypráví Jirout, který se stal profesionálním hasičem. „V životě jsem prožil krizové momenty, během kterých mi šlo o život. Propadl jsem se pod led nebo se topil pod jezem a potřeboval jsem pomoc druhých,“ svěřuje se Jirout, který si tak uvědomil, že chce také pomáhat lidem v tísni. „Proto jsem si vybral hasiče. Asi mi to osud předurčil,“ myslí si.
Jirout o svého patrona již bohužel přišel; před dvěma roky zemřel na rakovinu. „Kdybych měl ještě tu příležitost, poděkoval bych mu, že se do tohoto projektu zapojil a že měl vzal pod svá křídla,“ říká posmutněle Jirout, kterému se i díky projektu podařilo stoprocentně postavit na vlastní nohy: „S manželkou jsme si našli vlastní bydlení a založili rodinu. Žijeme si svůj sen.“
Berkyho hledala policie
Po odchodu z dětského domova se do nepříjemných životních situací dostane mnoho mladých lidí. To se stalo i Berkymu, který původně začal pracovat na zemědělském statku poblíž Prahy. Tam se mu ale vůbec nelíbilo. „Bydlel jsem jen na půdě, to byl horor. Navíc komunikace s rodinou byla náročná, chtěli po mně strašně moc práce a už jsem to nezvládal,“ vypráví.
Proto sáhl k radikálnímu kroku a před problémy se schoval. Doslova. Zmizel a musela ho hledat policie, patron Voves jej totiž v obavách nahlásil jako pohřešovanou osobu. „Jel jsem zrovna na jednu akci do Jihlavy, tak jsem otočil auto a vyrazil směr Praha. Zpočátku jsem byl na Štefana naštvaný a nechápal jsem, proč si prostě nemůže plnit svoje povinnosti. Ale potom mi došlo, že problémy holt řeší jiným způsobem. K takové reakci byl dotlačen. Měl jsem o něj strach,“ vzpomíná patron. Berkyho ještě ten samý večer policie našla schovaného na statku, byl jen prochladnutý. Voves mu pak pomohl najít jinou práci i bydlení a v krizi se o něj postaral – jako správný patron.
