Pítka jako bidety, popelnice jako postel. Bezdomovec Karim nabízí trochu jiný pohled na Prahu
Instrukce jsou jasné. Sraz před půl osmou večer u kašny Českých muzikantů. Zpovzdálí je vidět Karim s dalšíma dvěma účastníky. Postupně na místo určení přicházejí další lidé včetně patnáctičlenné skupinky hlasitých čtyřicátníků. „Povinně všichni telefony do ruky a fot´te, tohle nikde jinde neuvidíte,“ přikazuje Karim a ukazuje prsty ověšené desítkami prstenů. „Tak! Hotovo, začínáme,“ vykřikne a začíná mluvit o základních bezdomoveckých pravidlech. Neukáznění muži jeho vyprávění neustále přerušují a doplňují nevhodnými posměšky. Nevšední průvodce je ale ignoruje a dozvídáme se informace, včetně té, že pítka rozmístěná po Praze slouží především jako bidety pro bezdomovce.
Bezdomovkyní z vlastní vůle
Karim celou dobu netrpělivě někoho vyhlíží. Po chvíli se davem prodírá osoba, kterou nám představuje jako prostitutku a bývalou bezdomovkyni Helenu (44). Jde o jeho bývalou kolegyni, se kterou organizace rozvázala spolupráci kvůli jejímu nevyrovnanému psychickému stavu. Na ulici odešla z vlastní vůle kvůli tíživé situaci doma už v šestnácti letech. Nedomyslela ale, jak se uživí. Neuměla žebrat, proto po třech dnech, když neměla na jídlo, kývla na sexuální nabídku za 1000 Kč.
Šperky ověšený vypravěč ji neustále skáče do vyprávění a doplňuje. „Teď jsem úplně v hajzlu,“ komentuje Helena rozhozena z Karimových připomínek. Prostitutka, která se dostala z ulice díky podpůrným organizacím, pracuje jako sexuální pracovnice už jen zřídka, a to na Karlově náměstí. Oblast prý spadá pod zónu od Lazarské ulice po I. P. Pavlovu a je údajně „kondomová“. To znamená, že sex probíhá s ochranou. Zbytek oblasti je „bezkondomový“.
Na Pařížské lze nakoupit i levně
Pokračujeme směrem k zadnímu vchodu České národní banky na konec Senovážného náměstí. Karim zastavuje u lavičky před budovou a vyzývá skupinu, aby si vyzkoušela ležení na lavičce. „Ty vypadáš, že už máš nějakou praxi,“ vtipkuje průvodce, když vidí, jak zkušeně si na sedačku lehla jedna z účastnic. Venku je pět stupňů Celsia a skupinka se klepe zimou. Naštěstí naše kroky pokračují do atria Slovanského domu, kde nás čeká první zastávka na občerstvení. Karim vchází do podniku a jako starý známý se zdraví s vlídnou obsluhou. „Objednejte si,“ vyzývá nás průvodce. Nikdo z nás kvůli promrznutí nepohrdne svařákem.
Zdroj: Barbora Vošahlíková
Po dopití horkého kořeněného vína pokračujeme v cestě až ke kruhovému objezdu před Prašnou bránou. Karim pokračuje ve výkladu a míchá do něj historická a kulturní fakta. Ukazuje na balkon Obecního domu a ptá se: „Co se tady stalo?“ Překvapivě téměř nikdo ze skupiny neví, že byl odsud vyhlášen samostatný Československý stát. Průvodce však nevypadá překvapeně. Kroky nás zavedou k luxusnímu obchodu. Karim ukazuje na vystavený kabát, který stojí 21 300 Kč a upozorňuje na další praktiku podsvětí. „Po Pařížské ulici se pohybují alobalky. Kabelky si vycpávají alobalem a díky němu projdou detekčním rámem obchodu s ukradeným zbožím. Takový kabát by vám pak na ulici prodaly za 5 tisíc,“ vysvětluje.
„Nic bych neudělal jinak“
Blížíme se k Václavskému náměstí. Bývalý prostitut se ale ještě zastavuje u černé plastové popelnice. „Zavřu ji, mám tepelnou izolaci. Položím, slouží jako postel,“ ukazuje jednu z možností, jak přespat na ulici. Upozorňuje nás ale, že plastové popelnice na rozdíl od kovových nerezonují. A tak se může stát, že neuslyšíme přijíždějící popelářské auto, a to nás pak rozdrtí na „kebab“. Na spodku náměstí se začínají odpojovat první lidé. „Děkujeme za nezapomenutelnou prohlídku, ale už musíme jít,“ zní z davu. Do baru, který byl původně prvním sexuálním podnikem za první republiky, nás nakonec pokračuje jen pět včetně průvodce.
Pražská drogová scéna prý Václavák dělí na dvě části. Tu, kde se prodávají měkké drogy a druhou, kde lze sehnat tvrdé. Při příchodu na Jungmannovo náměstí naší šestičlennou skupinku zastavuje kolemjdoucí slečna. Nesměle se usmívá a ptá se Karima na nevšední otázku: „Kdybyste si mohl vybrat, raději byste žil, nebo zemřel?“ Extravagantního bezdomovce dotaz nerozhodí a radostně odpovídá: „Já budu žít, mě by museli umlátit na státní útratu.“
Zdroj: Barbora Vošahlíková
Je jedna hodina ranní a my míříme do Perlové ulice, která sloužila jako Karimovo pracoviště. „Tady jsem šlapal 16 let, než mě klient úmyslně nakazil HIV. Bylo to osvobození,“ smířeně vypráví o svém životě na místě, kde působil jako prostitut. Jeho zážitky jsou děsivé, ale prý ničeho nelituje a udělal by vše stejně.
Pochmurná třetí hodina ranní
Zima začíná být neúnosná. Všichni se snažíme zahřát pošlapováním na místě. Jen Karimovi není chladno. „Zvykejte si. Nikdy nevíte, kdy budete mrznout jako bezdomovci“, komentuje naše tření rukou o sebe.
Z prohlídky se odpojujeme předčasně. Průvodce není zklamaný, jen vypadá sklesle. Zmínil se totiž, že nemá kde přečkat noc. „Na poslední chvíli mi vyhořelo bydlení. Nevím kam půjdu. Buď do hospody, nebo budu jezdit tramvají,“ smířeně říká. Chápe ale, že nám je zima a je už opravdu pozdě. Odchází se nám od něj však velmi těžce.
