Pět let ticha za Václava Havla
V té celostátní minutě ticha, kterou jsme tehdy na Havlovu památku drželi, jsem si promítala v hlavě věci, které s ním mám spojené.
Boj proti komunistickému režimu, opakované věznění. Krátké kalhoty, které měl při své prezidentské inauguraci. Trochu infantilní srdíčko, jež dělal za svým podpisem. To magické slůvko disident, kterému jsem tehdy moc nerozuměla.
Jeho manželka Olga. Přátelství s Dalajlámou. Vybavuji si fotku z Dalajlámovy návštěvy Prahy, jak sedí s Václavem Havlem skloněný nad stolem. Pouhý týden předtím, než bývalý prezident zemřel. Přemýšlím nad tím, že se spolu museli bavit anglicky. Matně si vybavuji zaslechnutý záznam někdejšího Havlova projevu v angličtině – jeho přízvuk mi přišel dost legrační na někoho, kdo byl v té době prezidentem České republiky.
Bez vlastní zkušenosti
Nějaké osobní zážitky z doby, kdy byl v čele naší republiky? Jeho prezidentování skončilo, když mi bylo sedm let… Teprve od jeho smrti, kterou provázelo velké množství různých památečních akcí a projevů soustrasti od lidí ze všech zemí světa, jsem se snažila porozumět tomu, co po sobě v Česku zanechal.
O co se zasloužil? Proč ho obdivují takové osobnosti jako Dalajláma, Madeleine Albrightová, Barack Obama, předchozí papež Benedikt XVI., jeho oblíbený zpěvák Lou Reed nebo kapela Rolling Stones?
Od té doby se ale ledacos změnilo. Jsem dospělá a informace o jeho životě nemusím dolovat z hlavy, vybavuji si je celkem automaticky v historických souvislostech. Četla jsem nebo viděla jeho dramata. Vím, že byl kulisákem, dramaturgem i filosofem. A prezidentem. V knihovně na mě čeká vydání několika jeho projevů. A taky děsivě tlustá kniha Havel od Michaela Žantovského. Jeho hru Audience pravidelně hrají na různých amatérských divadelních scénách, nevím, proč si dokola berou jen tuhle. Ale kromě toho všeho – jeho jméno vídám poslední dobou mnohem častěji, než bych tehdy ve svých patnácti čekala.
Někdejší prezident je zpět
On by se někdejší prezident asi sám divil, v jakých spojitostech a při jakých příležitostech dnes vytahujeme jeho jméno. Jako dvacetiletý člověk, který se sem tam ocitne na nějaké demonstraci, vídám Havlovy fotky a citáty asi nejčastěji od doby jeho smrti. A at´ už se protesty týkají uprchlické krize, Ruska nebo kontroverzních výroků současného prezidenta Zemana, je tam.
Současný prezident se srovnávání s Havlem dočká celkem přirozeně – nemusíme chodit tak daleko do historie proto, abychom současné hlavě státu připomněli, že se může chovat slušně a důstojně. Že může být blízko lidem, ale přesto nemluvit a nechovat se jako hrubý hospodský z venkova.
Na některých demonstracích, které jsem viděla, to vypadalo, jako bychom jiné hrdiny než Havla ani neměli. Jako kdyby se dění okolo roku 1989 neúčastnili další spisovatelé, hudebníci, jako by byl Havel jediným, kdo bojoval za lidská práva, svobodu a za to, abychom se stali součástí Evropy. Jenže ve Václavu Havlovi se spojila role spisovatele a disidenta, který s vidinou téměř jistého kriminálu vystupoval proti komunistickému režimu a postava politika, který stál v čele naší země. Nesměle působící, přemýšlivá postava ráčkujícího Havla, který se prezidentského úřadu zpočátku sám bál.
Nemyslím si, že Havel neudělal ve svém úřadu pár chyb. Nemyslím si, že byl největším českým hrdinou a bojovníkem za svobodu. Budu na něj ale mít asi podobný a celkem střízlivý názor jako mnozí z těch, kteří na protiruských a protizemanovských demonstracích drží transparenty s jeho podobiznou, citáty nebo specifickým podpisem. Nechci Havla vynášet do nebes, ale chovám k němu úctu. Něco nám tady po sobě přece zanechal.
Jiná doba, stejné problémy
Jeho význam v listopadových událostech roku 1989 nebo politická činnost se snadno idealizuje. Ale zároveň se i snadno špiní, banalizuje. Část republiky, která Havla „nemusí“, posměšně plive slovo „pravdoláskař“ a má pocit, že tím řekla vše. Samozřejmě, každý si dnes může říkat, co chce – na čemž má ale – jak ironické – svůj podíl právě Havel.
Jistě, jsem z generace, která ho jako prezidenta vnímala jen z fotky nad katedrou v první třídě. Možná si ho občas přikrášluji a zveličuji. Na druhou stranu mám alespoň před očima někoho, kdo mi připomíná, že vývoj a situaci v naší společnosti ovlivňujeme my sami, nikdo jiný.
Od listopadových událostí uběhla spousta času, uběhla už spousta času i od toho, kdy Havel v čele státu skončil. Zato my Češi zase žijeme dobu, kdy bychom se měli více poslouchat, respektovat a bojovat za svobodu a proti manipulaci, nevolit si do politických úřadů populisty, nezavírat se mimo evropské dění.
A asi není náhoda, že mezi snahou o to všechno i pět let po Havlově smrti vytahujeme jeho fotky a myšlenky, pořádáme připomínkové akce na jeho památku. Asi nám někdo jako on prostě chybí.
