Pátrání po biologických rodičích nemusí mít št´astný konec, říká adoptovaná Sabina Starychová
Sabina Starychovou dlouho trápilo, že nezná spoustu informací o sobě a své identitě, pocit´ovala to hlavně v pubertě. O tom, že je adoptovaná, se dozvěděla už když jí byly čtyři roky. „Nemyslím si, že jsem v té době věděla, co vůbec znamená slovo adopce. Bylo mi ale jasné, že mě na svět přivedl někdo jiný,“ vzpomíná. Ze zákona by rodiče měli děti se situací obeznámit před nástupem do školy, aby se nedozvěděly o vlastní adopci například od spolužáků.
Pátrání po vlastní minulosti
Zhruba v patnácti letech začala mít touhu zjistit, odkud pochází. Po necelém roce se tedy pustila do intenzivního pátrání. „Ve filmech to vypadá jednoduše a št´astně, ale realita je pak jiná. Jako pubert´ák jsem si neuvědomila, že tomu člověku mohu narušit jeho život i pouhou zprávou,“ vysvětluje Starychová.
Mladá Slovenka měla výhodu, že nemusela chodit pro informace na matriku. Veškeré potřebné dokumenty měla doma u adoptivních rodičů, tudíž stačilo hledat na internetu. „V hlavě pro mě tehdy existoval jediný cíl a neuměla jsem si představit, že biologickou mámu nenajdu. Bylo pro mne těžké přijmout, že se možná nikdy nepotkáme,“ vzpomíná.
Trvalo to téměř další rok, ale nakonec se Starychová své biologické matky dopátrala. Nejprve ale raději kontaktovala jiného rodinného příslušníka. „Takže ve chvíli, kdy jsem jí napsala, nejspíš už tušila, kdo jsem. Nedokážu proto zhodnotit, jak upřímná byla její reakce. Působila ale klidně a byla ráda,“ popisuje adoptovaná dívka své pocity z prvního kontaktu.
Se svou biologickou matkou stále komunikuje přes sociální sítě, osobně se nicméně dosud nepotkaly. „Plánovaly jsme i osobní setkání, ale zatím neproběhlo. Sama jsem si uvědomila, že možná na to ještě není ten správný čas,“ říká. Biologické matce nic nevyčítá. Chápe, že rozhodnutí dát novorozeně k adopci s sebou nese hodně bolesti: „Matka může mít spoustu důvodů, proč odloží dítě.“
Mluvit otevřeně o adopci pomáhá
Téma adopcí dětí se ve veřejném prostoru otevírá stále častěji. Mnohem více však zahraničí než v Česku nebo na Slovensku. „Byl to jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla vytvořit svůj instagramový profil Očima adoptované. Chyběla mi platforma pro lidi, jako jsem já. I mezi komunitou osvojených lidí se najdou jedinci s odlišným názorem na to, jak k faktu adopce a k pátrání po biologických rodičích přistupovat,“ říká Starychová.
Motivuje ji prý zpětná vazba a zprávy od lidí, kterým její psaní pomáhá. Už před tím, než založila veřejný profil, se nebála o adopci otevřeně mluvit s lidmi ve svém okolí: „Svěřila jsem se své spolužačce a pár dalším přátelům, ale tehdy jsem si ještě neuměla na spousty věcí udělat pořádný názor. Sdílet vlastní pocity je pro mě jistá forma terapie. Myslím, že už to téma pro mě není i díky tomu tak bolestivé.“
