Osm hodin v Osvětimi: místo, kde zavraždili mého pradědečka
Hned z dálky vidím obří budovy obehnané plotem v oparu mlhy. V nose mě štípe kouř z výfuku autobusu. Nemůžu se zbavit pocitu, že zápach vychází z pecí krematorií, kde nacisté pálili těla obětí. Mezi nimi mohl být i můj pradědeček, Josef Bergr, kterého jako člena Sokola do Osvětimi deportovali z jičínské župy a který zde 10. května 1942 zemřel. Atmosféra na mne i kvůli tomu působí tíživě a nepříjemně. Budovy i zbytky dalších staveb, které zůstaly prakticky ve stejném stavu, jak je vězni po osvobození Rudou armádou opouštěli, tenhle dojem ještě podtrhují.
Důsledky Akce Sokol
Členové Sokola byli gestapem vnímání jako silní vlastenci, s odporem proti nacistům. Na podzim roku 1941 je proto nechali uvěznit v koncentračním a vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Jedním z nich byl i Josef Bergr, náčelník jičínské župy, můj pradědeček. „Sokol tělem i duší, ocelových svalů i nervů, hrdý a nesmlouvavý, jehož poslední slova ženě zněla: Jen nechoď, prosím Tě, za mne prosit,” napsal o něm JUDr. Karel Klouček, který věznění v Osvětimi přežil, v Jičínském almanachu z roku 1992. „Zemřel vzdálen vlasti i své rodině v Osvětimi dne 10. května 1942,“ píše dále.
Bez průvodce ani ránu
Do Osvětimi se vydávám právě kvůli rodinné historii a je to moje první návštěva vůbec. Společně s dalšími turisty jedeme do koncentračního tábora autobusem z Krakova. Naše skupina se skládá z Čechů, Španělů, Korejců ale také Němců. Každý dostává knihu s informacemi o Osvětimi ve svém mateřském jazyce. Zájem většiny turistů je ale spíše laxní, jeden Korejec si dokonce fotí vysmáté selfie na kolejích, i když kritika podobných fotek na pietních místech byla několikrát propírána prakticky celosvětově. Přidávám se k české skupince s polským průvodcem, který se pokouší mluvit česky. „Na tomto místě končila cesta pro více než půl milionů Židů deportovaných do Auschwitz II. Birkenau,“ začíná vyprávět.
Od vstupní brány koncentračního tábora Birkenau se přemist´ujeme rovnou k ruinám plynových komor a krematorií, kde byli vězni systematicky vražděni a spalováni. „Byli to většinou mladí kluci, kteří museli být neustále ožralí, aby zvládli mrtvoly spalovat,“ říká průvodce o členech Sonderkommanda, skupiny vězňů, kteří v táboře vykonávali právě práci spalovačů. Z krematorií a plynových komor zbyly jen trosky – vojáci SS se před tím, než z tábora utekli před postupující Rudou armádou, snažili zahladit stopy zvěrstev, která se zde děla.
Oproti tomu plynové komory z Auschwitzu I. jsou zachovalé díky rekonstrukci. Chladné stěny s několika otvory ve stropě, kudy byl dovnitř vhazován smrtící plyn Cyklon B, ve mně i teď budí strach. Problikávající žárovka a zvláštní akustika podtrhuje autentičnost a depresivitu prostoru. Na plynovou komoru navazuje spalovna. „Dokonce zde mezi vězni proběhlo i několik pokusů o dobrovolné otrávení plynem. Když však na to dozorci přišli, upálili vězně zaživa ve spalovně,” vypráví průvodce. Z vyprávění mi běhá mráz po zádech.
Hygiena a nepohodlí
Pokračujeme vstupem do obří dřevěné budovy, podobající se stáji pro koně. Je strohá. V rozlehlé místnosti je slyšet jen déšt´ bubnující do střechy. Nikdo ani nedutá. Jakoby děsivé vzpomínky byly součástí místa. Uprostřed dřevěné budovy jsou tři podlouhlé kamenné bloky s desítkami otvorů, které nahrazovaly toalety. O slově intimita nemůže být ani řeč. Při pohledu na improvizované záchody se ani nedivím, že střevní problémy se staly fatálními pro mnoho vězňů, včetně mého pradědečka Josefa Bergra, který zemřel necelý půl rok po zajetí, ve věku 37 let.
Vězni museli spát v podobně obřích budovách. Nocovali na dřevěných palandách o třech patrech, natlačeni na sebe. „Nahoře bylo nejtepleji, avšak mnohdy vězni neměli sílu se tam vyškrábat. To znamenalo ustlat si na spodní posteli. Někdy vězeň schytal moč, kterou ten nad ním neudržel,” dodává průvodce. Koukám na palandy a představuji si, jak se na nich vězni museli tlačit.
Připomínky domova byly zakázány
Jakákoli drobnost připomínající domov vězňů byla zakázána. Osobní věci jako například obuv, kartáče, oblečení, kufry, fotografie, nebo nádobí, které si Židé a jiní vězni přivezli do koncentračního tábora, byly zabaveny a rozděleny na hromady. To, co se zachovalo, je dosud k vidění v Auschwitzu I.. Jen pohled na hromadu dětských botiček trhá srdce.
Necelých osm hodin strávených v Osvětimi mi dalo psychicky zabrat. I když k podrobné prohlídce komplexu o rozloze 191 hektarů ani půl dne nestačilo, jsem ráda, že je výlet u konce. Nejen díky promoklým botám a oblečení.
