Opuštěné industriální stavby: pro někoho ruina, pro jiné zázemí kulturního prostoru
Kavárna co hledá jméno, Vnitroblock nebo taneční studio Alta. Co mají všechny tři společného? V minulosti to byly opuštěné industriální objekty a haly, dnes fungují jako kulturní centra. Letošní pražský hudební festival Apríles nabídl v rámci doprovodného programu přednášku právě na toto téma. Pozvaní hosté zde diskutovali o oživování industriálních prostor a řešili otázku, jak se dá s velkým architektonickým dědictvím Prahy, ale i dalších měst České republiky, naložit.
„Proč jsou industriální stavby oblíbené, je logické – jsou velmi otevřené, hodně se tam toho vejde a díky tomu tam může člověk umístit cokoliv. Divadlo, taneční sál nebo kavárnu,“ vysvětluje architekt Petr Kučera. Navíc podle něj není třeba nic zásadního bourat. Sloupy bývalých továren či třeba pivovarů jsou často stále nosné, nebo se technické stavby dají snadno přestavět.
Časové omezení
V chátrajících objektech začalo své projekty realizovat i duo Lukáš Ždárský a Jakub Zajíc. Ti stojí za projekty Radlická kulturní sportovna nebo Kavárna co hledá jméno, které vytvořili na Smíchově. „Běháme po Praze a když vidíme třeba vymlácená okna u nějakého objektu, snažíme se ho prozkoumat. Pak stačí jen najít katastr nemovitostí, abychom zjistili, kdo objekt vlastní,“ popisuje Lukáš Žďárský. Na starých budovách je baví autentičnost, kterou se snaží i přes úpravy daných prostor zachovat. „Děláme vlastně věci, kterým nerozumíme. Sportovní bar v Radlické jsme otevírali jako abstinenti. Máme kavárnu, ale já kávu doteď neochutnal,“ říká s nadsázkou Jakub Zajíc.
Začít něco přestavovat v opuštěných objektech ale nejde ze dne na den. „Když majitel nemá s budovou žádné plány, není těžké ho přemluvit, aby nám objekt svěřil,“ vysvětluje Žďárský a dodává, že třeba zanedbanou Radlickou vyklízeli a upravovali tři čtrvtě roku z vlastních peněz a ve volném čase. Ze zkušenosti však oba ví, že i když má majitel s chátrající budovou nějaký záměr, obvykle jej začne realizovat až za delší dobu. „Radlickou sportovnu jsme například získali do pronájmu na dva roky, akce jsme v ní ale nakonec mohli pořádat déle,“ podotýká Žďárský. Radlická je však v současné době zavřená, protože zahraniční majitel tentokrát už skutečně chce realizovat své představy. Jestli ji budou moci Žďárský se Zajícem využívat i dále, není jasné.
Z továrny byty
Kromě kulturních nadšenců mají ale zájem o industriální objekty často i developerské firmy. Jde totiž o lukrativní prostory pro administrativní účely nebo třeba rezidenční bydlení. Například bývalý holešovický pivovar je dnes sídlem společnosti Czech news center. Nebo bývalá firma Tesla Hloubětín, jejíž pozemky odkoupila firma Central Group, zde hodlá v několika letech vystavět až stovky bytů.
Bývalé továrny a pivovary, které byly v Praze stavěné už od 19. století, jsou ale ve velkém počtu zastoupené v Holešovicích. Kromě multifunkčního kulturního prostoru Vnitroblock, který je pod taktovkou Žďárského se Zajícem, se zde nachází i déle zavedené kulturní projekty. Například divadelní prostor Jatka78, funkční obchodní prostor Pražská tržnice nebo taneční studio Alta na Výstavišti.
Ochotné město
Majiteli objektů, ve kterých dočasná kulturní centra sídlí, ale nejsou jen soukromé osoby. V případě většiny technických budov na Holešovicích nebo i Kavárny co hledá jméno je vlastníkem město Praha. „Město je ochotné, ale pomalé. Veškeré vyřizování věcí trvá dlouho. Zároveň se všichni zastupitelé bojí, že je politická opozice nařkne z toho, že si z pronájmu prostor na kulturní účely sami vydělávají peníze,“ vysvětluje přístup Prahy Žďárský.
Přes všechny nesnáze ale počet kulturních center v industriálních budovách stoupá. Zejména
v Holešovicích, kde je nevyužitých technických budov několik. Sídlí zde i taneční studio Alta, které v hale na Výstavišti vzniklo mezi prvními již před osmi lety. „Když jsme studio budovali, přestavby takových prostor nebyly součástí veřejné diskuse. Dnes už je to jinak a takových objektů je čím dál víc,“ říká jedna z členů Alty Táňa Brederová.
Předělávání industriálních prostor v kulturní objekty se netýká jen hlavního města, ale například i Brna, Ostravy či Plzně. „Většinu lidí, kteří by se do spuštění takového projektu chtěli pustit, odradí to, jak celý proces trvá. Nebo, že smlouvu nedostanou na dýl než dva tři roky. Na kulturu ale lidé slyší, nám to zatím pokaždé vyšlo,“ vysvětluje Žďárský.
