Operní pěvec Adam Plachetka: Na konzervatoř mě přijali jako experiment
Říká se, že operu si buď zamilujete, nebo ji nenávidíte. Co je na tom pravdy?
Úplně takhle se to asi říct nedá. Záleží na tom, jak se na to díváte. V zahraničí chodí do opery hodně podnikatelů, kteří se musí především kvůli společenskému postavení a prestiži jednou za čas na opeře objevit. Takže věřím, že všichni tento druh hudby nemilují. Ale opera není jako film, který se prostě natočí a hotovo. Každé představení je jiné, příběh je sice stejný, ale dá se udělat stokrát jinak.
Proto vás opera uchvátila?
Nejen z toho důvodu. Podle mě se jedná o nejkomplexnější představení, které se na jevišti dá vůbec předvést. Samozřejmě muzikály na Brodwayi pracují s mnohem většími efekty a podobně. Ale co do síly zážitku s živým orchestrem, velkým sborem, baletem a zpěvem, člověk nic podobného jinde nenajde a když se do toho nechá vtáhnout, může si ji opravdu zamilovat.
Musíte mít dobrou hudební průpravu už od dětství, aby se z vás stal operní pěvec?
Hudební ano, pěveckou ne. K hudbě jsem sice od mala veden byl, ale jen ve sboru. Že bych mohl jít na konzervatoř, byl nápad kamaráda, který tam tehdy studoval. V té době jsem viděl svou budoucnost v muzikálech, ale na popový zpěv jsem se hlásit nechtěl.
Proč?
Přišlo mi fajn mít z konzervatoře klasickou pěveckou techniku. Opera měla být prostředek jak se dostat k popu. Nakonec mě ale pohltila natolik, že už jsem u ní zůstal.
Nebyly pro vás talentové zkoušky horor, když jste neměl téměř žádné pěvecké vzdělání?
Vlastně ani ne. Na konzervatoř se chodí hned po základní škole, není to akademie. A měl jsem dvě výhody. Za prvé se tam hlásí relativně málo kluků a za druhé mě paradoxně přijali právě proto, že jsem nic moc neuměl.
Jak je to možné?
Nebyl jsem ničím zkažený. Děti si s sebou často nosí špatné návyky, které se naučí například v liduškách. A ty se pak hrozně těžko odstraňují. V podstatě mě vzali jako posledního do počtu. Byl jsem takový experiment. Buď se to povede, nebo ne.
A povedlo se, ještě při studiích jste debutoval v Národním divadle. Byl to pro vás kariérní zlom?
Rozhodně. Byl jsem v té době jeden z mála, který se do divadla dostal. Účinkoval tam se mnou pouze jeden můj spolužák z konzervatoře. Takže jsem se pohyboval spíše mezi zavedenými jmény, což mě naučilo úctě k divadlu jako instituci a hierarchii, jež v něm je. To se mi hodilo o pár let později, když jsem se stal členem ansámblu Vídeňské státní opery, i když jsem zprvu váhal, jestli mám na nabídku vůbec kývnout.
Bál jste se?
Zprvu ano. Ve Vídni jsem přijal své první stálé angažmá. Do té doby jsem všude pouze hostoval, takže jsem si mohl role vybírat, podle toho na co jsem měl zrovna chut´. Ale jakmile jste v úvazku a máte podepsanou smlouvu, musíte plnit úkoly, které vám divadlo uloží. Může se pak stát, že vás tlačí do něčeho, o čem máte pochybnosti, jestli zvládnete.
Kdyby se vám ale představení nepovedlo, byl by to problém i divadla ne?
Samozřejmě můžete odmítnout part, pokud máte pocit, že by to hlasově nebylo ono. Někdy ale stačí, když dostanete roli, která vás nebaví nebo vám po hudební stránce nic neříká. V tu chvíli se s tím prostě musíte nějak popasovat. Vídeň má neuvěřitelně široký repertoár, takže jsem chvíli váhal. Na nabídku jsem nakonec kývnul i tak trochu ze strachu, abych si tam nezavřel dveře.
Jaký z toho máte pocit dnes?
Teď zpětně musím říct, že to vnímám jako nejlepší krok. Právě díky vídeňskému rozmanitému repertoáru, krátkým zkouškovým obdobím a různým záskokům do rolí, jsem se naučil být mnohem flexibilnější. Také jsem získal pořádnou praxi, kterou podle mě nikde jinde na světě nedostanete.
Je nějaký rozdíl mezi českým publikem a tím vídeňským?
Ano a velký. České publikum je bohužel početně o mnoho slabší. Fanoušků, kteří se u nás o operu zajímají, je málo. Mladí lidé si ji podle mě hodně spojují s minulým režimem, anebo si myslí, že to není nic pro ně, tak jí vůbec nedají šanci.
A ve Vídni?
Tam je opera celkově mnohem více v centru zájmu. Píše o ní i hodně v tisku, takže má samozřejmě větší publicitu. Stane se mi, že jdu třeba na nákup, někdo mě zastaví a řekne: „Vy jste předevčírem zpíval opravdu moc hezky.“ Myslím, že tam lidé tuto hudbu umí ocenit mnohem více než kdekoliv jinde.
Takže podle vás je vídeňské publikum tím nejlepším?
Nevím, jestli nejlepším, ale rozhodně je nejkritičtější a zároveň nejsrdečnější. Tam na operu chodí lidé třeba stokrát ročně třicet let v kuse, takže v podstatě slyšeli všechno. Říká se, že nejtěžší je si Vídeňany získat, když se to však povede, zůstanou věrnými fanoušky. A mám pocit, že já jsem si jejich přízeň dokázal získat.
