O smrti by se mělo mluvit, čeká nás to všechny, říká mladý hrobník
Původně jste studoval obor kuchaře a číšníka, jak se z vás stal hrobník?
Vaření mě nenaplňovalo, tak jsem sháněl zaměstnání v jiné oblasti. Po chvíli hledání se mi naskytla nabídka pozice sjednavatele u pohřební služby. Začínal jsem v kanceláři, zanedlouho jsem však začal pracovat i venku na hřbitově. Nyní jsem hrobníkem na plný úvazek už dva roky.
A rozhodl jste se u toho zůstat?
Ano, motivuje mě pocit, že mohu pomáhat zesnulým na poslední cestě. Když pozůstalým zařídím pohřeb nejbližších, cítím, že jsem jim ulehčil bolest i práci.
Co máte jako hrobník na starost?
Převážím zemřelé z místa úmrtí a připravuji jejich těla do rakví. Osobně také pečuji o hřbitov, sekám trávu a provádím různé opravy. Dále samozřejmě kopu hroby, ukládám urny i rakve a provádím exhumaci lidských ostatků.
Pracuji pro pocit, že lidem pomáhám
Co je pro vás nejtěžší?
Určitě práce s ostatky. Není to příjemný pohled. Hrobník se ale musí umět smířit s tím, že pracuje se smrtí. Ze začátku to pro někoho může být složité, ale já svou práci vnímám jako důležitou službu lidem, takže jsem se s ní sžil v podstatě hned.
Dokážete se tím i uživit?
Je to zaměstnání jako každé jiné, takže ano.
Jak na vaši profesi reagují lidé ve vašem okolí?
Obvykle mi lidé nejdříve nevěří, že jsme hrobník. Přijdu jim asi na tuto profesi příliš mladý. Ale nikdy jsem se nesetkal s negativní odezvou. Naopak, na internetu má moje tvorba úspěch.
Musel jsem se smířit se smrtí, abych s ní mohl pracovat
Začal jste jako hrobník vystupovat i na sociálních sítích. Sdílíte tam videa, na kterých ukazujete vykopané hroby. Proč právě tohle?
TikTok sleduji poměrně často a nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal, a tak mě napadlo začít natáčet. Myslím si, že by měl každý vědět, co práce hrobníka obnáší. Často slýchám narážky typu, že jen kopu hroby a oblékám mrtvoly. V očích lidí je má práce podřadná, což by se mělo změnit. Snažím se tyto názory ignorovat, pro mě je to poslání.
Máte pocit, že téma smrti je ve společnosti tabu?
Mladí se tomuto tématu vyhýbají. Naopak starší lidé se podobných úvah nebojí a často od nich slýchám, že se na posmrtný klid dokonce těší. Já si myslím, že by se o umírání mělo mluvit napříč generacemi. Čeká nás to všechny.
Jak ten svůj každodenní kontakt se smrtí snášíte vy sám?
Stane se, že někdy přijdu domů smutný. Nikdy není snadné sledovat, jak se rodina loučí s blízkým člověkem. Zejména, když pohřbíváme osobu, o které jsem se něco bližšího dozvěděl nebo to byl někdo příliš mladý a odchod si ještě nezasloužil. Podobné úzkosti ze mě ale vždy časem opadnou. Člověk si musí uvědomit, že život jde dál.
Smrt by neměla být tabu pro žádnou generaci
V Česku během pandemie koronaviru zemřelo přes 30 tisíc lidí. Jak jste to pocítil ve své práci?
V tom, že počet zesnulých byl mnohem vyšší. Smutečních obřadů bylo však o dost méně, možná i proto, že kvůli ekonomickému dopadu pandemie lidé neměli peníze na jejich zaplacení. I já sám jsem musel řešit úmrtí v rodině, na následky covidu mi zemřela babička a já sám sepisoval dokumenty k jejímu pohřbu. Několik dní jsem byl pak zavřený doma, abych se s tím vyrovnal. Bylo to pro mě hodně těžké. S klienty jsem tak v tomto období soucítil více, než kdy před tím. Uvědomil jsem si, jak cenný je náš čas. Hlavně chvíle strávené s blízkými.
Jak vy sám vnímáte pojem ‚smrt‚?
Když se řekne tohle slovo, vybavím si odpočinek a jakousi odměnu za celý prožitý život. Přijít však může i trest. Proto by se každý měl chovat tak, aby mu po smrti bylo dobře. Nevěřím, že nás čeká prostý konec. Rád se držím teorie o světle na konci tunelu nebo konceptu reinkarnace. Myslím, že úmrtí je chvílí, kdy se člověku naplní jeho karma.
