Nesmělejším lidem někdy stačí zvíře pozorovat, říká zooterapeutka Martina Doležalová
Zvířata mohou lidem v mnohém pomoci a právě toho využívá zooterapie. Martina Doležalová ze zooterapistického spolku Uroboros se práci se zvířaty věnuje odmala. Se svými králíky, slepicemi a poníkem pomáhá důchodcům i lidem v paliativní péči. Návštěvami se zvířaty jim navozuje psychickou pohodu a přispívá ke zlepšení zdravotní kondice.
Co přesně je zooterapie?
Terapeutická metoda, která využívá pozitivních vlivů zvířat. Nejzákladnější dělení je podle cíle, kterého při ní chceme dosáhnout. Zvíře nám může pomáhat při aktivizaci klientů, tedy například je rozpohybovat, nebo přimět k větší komunikaci. Takže má metoda motivační, ale i výchovný či rekreační smysl. Zvířata navíc mohou asistovat při výuce a jsou i taková, která pomáhají při krizové intervenci. V České republice máme dokonce i několik zooterapeustických týmů, které spolupracují s integrovaným záchranným systémem a asistují například u dopravních nehod.
Jak jste se k zooterapii dostala?
Od dětství se věnuji chovu a výcviku nejrůznějších druhů zvířat a tyto zájmy určily i mé další studium. Po veterinární střední jsem vystudovala na vysoké škole obor biologie a ochrana zájmových organismů, kde mě nejvíce zajímal chov zvířat a právní problematika jejich ochrany. Prakticky náhodou jsem se dostala k brigádě v terénních sociálních službách, kde jsem téměř 4 roky vykonávala práci pečovatelky o seniory a osobní asistentky. Zjistila jsem, že pomoc lidem je mi blízká. Nápad vše propojit do jednoho celku se pak již nabízel.
Co vaše práce obnáší?
Se svými zvířaty se věnuji již zmíněné aktivizaci, což je naprostý základ zooterapie. Snažím se klientům zpříjemnit den, navázat s nimi milý rozhovor, zavzpomínat si a pobavit se. Některé se mi daří motivovat k pohybu, at´ už k nenápadnému procvičení jemné motoriky, tak i k procházkám a pobytu venku. Jezdím i za klienty v paliativní péči, kde společně s klíčovým pracovníkem často pozorujeme drobné pozitivní reakce, at´ už jde o uvolnění rukou v křeči, nebo třeba smích. Návštěvy podnikám nejčastěji s králíky, slepicemi, křepelkami a poníkem.
Jsou klienti, kteří zooterapii odmítají?
Ano, výjimečně se to může stát. Pracuji však ve většině případů s již vytipovanými klienty, o kterých se ví, že mají ke zvířatům pozitivní vztah. Přesto se to někdy stane. V některých případech stačí zvolit jiný druh zvířete, jindy zvíře do přímé interakce nezapojuji a pouze si spolu povídáme. Nesmělejším lidem někdy stačí zvíře pozorovat.
Potřebují terapeutická zvířata nějaké speciální vlastnosti, nebo to může dělat každé zvíře?
Pokud nepočítáme bezkontaktní zvířata, rozhodně se pro tuto „práci“ nehodí leckterý tvor. Spolupráce s klienty na ně klade opravdu velké nároky. Při výběru zohledňuji ochotu zvířat spolupracovat s člověkem, a to i naprosto cizím. Musí mít rádo lidskou blízkost a doteky, často i na místech, která jsou danému druhu obecně nepříjemná. Nároky na temperament se zde liší podle cílové skupiny klientů. Při práci s dětmi si můžeme dovolit aktivního psa, ale například k seniorům potřebujeme zvíře, které je klidné, rozvážné a trpělivé. Senioři jsou navíc velice zranitelní a i běžné poškrábání od králíka s sebou může nést řadu komplikací.
Jak probíhá příprava zvířete k zooterapii?
Stěžejní je vrozená povaha a temperament. Zvíře, které toto splňuje, dále podstupuje zdlouhavou přípravu. Nerada zde používám slovo „výcvik“ v klasickém pojetí, protože jde spíše o rovnocennou spolupráci. Se zvířaty se pracuje pouze pozitivní metodou a je brán velký ohled na jejich psychickou pohodu. Příprava spočívá především v návyku na prostředí. Nesmí se stát, že by se zvíře něčeho polekalo, at´ už se jedná o vybavení pokoje, kompenzačních pomůcek, nepředvídatelné chování klienta či o zvláštní zvuky nebo pachy.
Podle čeho vybíráte druh zvířete na jednotlivé zooterapistické akce?
Většinou si ho vybírá zařízení, které si mou návštěvu objedná. Obecně mohu říct, že s králíky ráda navštěvuji zákazníky upoutané na lůžko, skrze slepici se daří zaujmout i jinak letargické pacienty, poník je zase ohromný pomocník při motivaci klientů k procvičení jemné motoriky při zaplétání hřívy i k chůzi, kdy jej doprovází při procházce po zahrádce nebo chodbě.
Stává se vám, že zvířata během terapie odmítají spolupracovat?
Ano, pokud se nám nepovede odhadnout situaci, může se stát, že zvíře odmítne spolupracovat. Proto musíme být velice opatrní, zvíře „nepřepínat“ a dokázat se včas vymezit. Zejména u poníka sleduji, jak je pro něj interakce s klienty psychicky náročná. Je mojí povinností hájit zejména zájmy zvířete – jeho spolupráce a návštěvy klientů musí zůstat na dobrovolné bázi, protože jinak snadno dojde k vyhoření či vyloženě nebezpečným situacím. U poníka navíc pozoruji i to, že si klienty sám vybírá. U každého chce strávit jiný čas, s některým nechce komunikovat vůbec nebo jen velmi krátce. Ač je to mnohdy těžké, musím dokázat situaci vyřešit bez donucování poníka ke spolupráci.
Setkala jste se během zooterapie s nějakým nezapomenutelným momentem?
Mnohokrát. Většina návštěv je velice emotivní a bývá opravdu složité interakci přerušovat. Nezřídka se setkávám se slzami a dojemnými příběhy. Ohromnou radost mám, když se mi skrze zvíře povede něco, co se pečujícím daří jen velice obtížně. U málo komunikujících lidí může být úspěchem i obyčejný rozhovor a smích, jindy se nám povede klienta motivovat k pohybu.