Někteří lidé se přejídají jen z nudy. Já jim nabízím svoji cestu ke zdraví, říká fitness blogerka Petra Elblová
V minulosti jste trpěla poruchami příjmu potravy. Kdy jste si to poprvé uvědomila?
Nejdřív jsem na střední zkoušela různé drastické diety a hladověla jsem. Tenkrát mi začaly padat vlasy, třepily se mi nehty, a dokonce jsem na čas ztratila menstruaci. Pak začalo zase období záchvatovitého přejídání, kdy jsem snědla téměř cokoliv, co jsem našla v lednici. Sáhla jsem si tenkrát na dno a díky tomu jsem teď v některých situacích mnohem silnější, než jsem bývala. Bylo to těžké. Ovšem nejtěžší bylo si uvědomit, že jediná, kdo s tím může něco udělat, jsem já.
Jak se liší chutě běžného člověka a někoho, kdo trpí záchvatovitým přejídáním?
Každý má občas chut´ dát si něco sladkého, nebo pořádně tučného. Ovšem záchvaty přejídání vypadají úplně jinak. Většinou člověk zajídá nějaké problémy, například stres, smutek, zklamání. Jsou dokonce i případy, kdy se lidi přejídali jen kvůli tomu, že se nudí a nemají co na práci. Je to hlavně jiné v tom, že člověku „vypne mozek“ a dokáže sníst hromady jídla v nesmyslných kombinacích. Někdy i to, co by ho nikdy nenapadlo, nebo mu normálně nechutná. Pamatuji si, jak jsem začala jeden záchvat přejídání například kouskem ovoce, pokračovala jsem sušenkami, snědla jsem tři housky s marmeládou a nakonec jsem do sebe nacpala všechno, co doma bylo. V tu chvíli jde jen o to jíst a je jedno, jestli na to máme chut´ nebo ne. V ten moment chceme zajíst jen to špatné, co v sobě máme. Ovšem potom se cítíme ještě mnohem hůř. A to ve chvíli, kdy jídlo dojíme a ležíme s bolestmi břicha a nevolností.
Strach z odsouzení
Co vás vedlo k tomu začít psát články o záchvatovitém přejídání, anorexii nebo bulimii?
Moje osobní problémy s jídlem pro mě byly obrovskou zkušeností, která mě toho spoustu naučila. Dokážu si ale pořád vybavit, jak hrozné stavy a deprese to byly a jak je těžké se z toho dostat. Tenkrát bych byla strašně vděčná za nějakou pomoc, článek, video, motivaci, cokoliv, jen abych věděla, jak z toho začarovaného kruhu ven. Proto jsem to začala dělat.
Bála jste se o vašich problémech s jídlem veřejně promluvit?
Ze začátku ano. Měla jsem strach, že si to přečte někdo, kdo mě zná osobně a odsoudí mě. Postupem času mi ale docházelo, že chci pomáhat právě tím, že to pošlu ven mezi lidi. Bylo mi nakonec jedno, jak se s tím kdo popere a co si kdo bude myslet. Došlo mi, jak je důležité o takových věcech mluvit, a chtěla jsem s lidmi sdílet i to špatné, čím jsem si prošla. Hlavně být upřímná.
Obsah už není jen o jídle
Zhruba před čtyřmi lety jste začala s blogováním o zdravém životním stylu a cvičení. Na youtube kanále máte čtyřicet pět tisíc odběratelů a na Instagramu ještě o patnáct tisíc víc.Je náročné být pro ně vzorem?
Upřímně? Na mém Instagramu vidím číslo 60 tisíc, ale neuvědomuji si, kolik to vlastně musí být lidí. Dochází mi to jen občas, a to až ve chvíli, kdy jsem venku a někdo mě potká, pozdraví, nebo upřeně zírá. Samozřejmě to nese zodpovědnost a snažím se sdílet jen to, za čím si stojím a co mi dává smysl.
Cítíte, že jste se ve své tvorbě posunula někam dál?
Myslím, že každá etapa za tu dobu, co bloguji, mě někam posunula a něco mi dala. A určitě nejen v tom sociálním životě, ale i v osobním. Mám radost, že si dokážu stát za tím, co sdílím, nerozhodí mě už nějaký nepříjemný člověk nebo špatný komentář a snažím se nesdílet už úplně všechno ze svého soukromí. I když to tak někomu může připadat. Největší posun vidím v tom, že se to, co jsem dřív měla jako koníček, stalo mojí reálnou prací. Což byl vždy můj velký sen.
Na svém blogu jste v jednom z posledním článku zmiňovala, že už nechcete mít nálepku „fitness blogerky”. Znamená to, že se chcete věnovat i jiným věcem než jen cvičení?
Nudilo mě, že každý můj obsah „musel“ být o cvičení a jídle. Samozřejmě to miluji a je to součást mého života, ale myslím, že mám co předat i v jiných oblastech a ráda bych s mými sledujícími sdílela více věcí z jiného než jen cvičícího života.
