Někteří fanoušci by se nechali od Dahmera sníst. Soucit s pozůstalými nechávají stranou
V seriálu je Jeffrey Dahmer ztvárněný Evanem Petersem inteligentním a nepochopeným člověkem, ze kterého se kvůli nešt´astnému dětství a okolnostem vyklube atraktivní zabiják. Důraz je kladen hlavně na jeho duševní prožívání a vraždy. Právě Dahmerovo osamělé a po lásce toužící nitro je jedním z mnoha důvodů, proč ho část diváků lituje. V některých případech však soucit přerůstá v absolutní šílenství a posedlost.
Dahmer skoro dvě desítky svých obětí před zabitím mučil a jejich ostatky následně jedl. Na sociálních sítích, zejména na TikToku, se objevují videa a komentáře, v nichž uživatelé vraha obdivují a sexualizují. „Jak byste ho nemohli milovat?‘ ‚Vysvětlete mi, jak mohl být tak atraktivní?‘ ,Je tak krásný, že bych se od něj klidně nechala sníst,“ píší pobláznění nadšenci k videím. Fanouškovská základna si tak zřejmě neuvědomuje, že podobné výroky dehonestují památku obětí.
Na některých e-shopech se dají dokonce zakoupit produkty oslavující vraždícího kanibala. Například na Etsy.com se dají sehnat náušnice s Dahmerovou fotografií nebo oblečení s nápisem „Choke me like Bundy and eat me like Dahmer“, v překladu „Škrt´ mě jako Bundy a sněz mě jako Dahmer“, což má dvojsmyslný význam a sexuální podtext. Ještě zvrhlejší je pak oblečení pro batolata s jeho kresbou. Z velké části nejsou produkty domácí výroby, ale velkých obchodníků. Ti tak vytvářejí byznys na hlouposti zákazníků, kteří si myslí, že nosit věci s motivem vraha je něco vkusného a šviháckého. Není. Jde jen o veřejnou glorifikaci lidských monster a ignorace emocí pozůstalých.
Hranice nejsou jasné
Problematickou romantizaci vrahů prohlubuje fakt, že do jejich rolí jsou často obsazováni publikem oblíbení herci. Když divák vidí svého milovaného umělce, kterého obdivují, v roli brutálního vraha, může být těžké filmovou postavu a reálného zabijáka od sebe oddělit. Část fanoušků pak fantazíruje o tom, že se sami stanou obětmi zločinců. Evan Peters však ve skutečnosti nevytváří lidské zombie pomocí vrtačky a lití kyseliny do mozku zaživa tak, jako to dělal Dahmer. Být zvrhle mučen není nic hezkého, což by si měl uvědomit každý, kdo na to pomýšlí.
Není pochyb, že téma vražd a zločinů je opravdu plodné. Podle webového portálu Flixpatrol.com byl krimi v minulém čtvrtletí roku třetím nejsledovanějším filmovým žánrem na Netflixu. Problém ale je, že někteří smazávají hranice mezi fikcí a skutečností. Ve snímcích totiž na první místo staví vrahy a jejich nechutné činy až do pozadí.
Informovat o zločinech se dá například skrze dokumenty. Ty jsou ale převážně odborné a pro diváky tak nepříliš atraktivní. Což znamená, že z nich tvůrci nevyrýžují tolik peněz. Na rozdíl od seriálů dokumenty častěji ukazují opravdovou tvář zločinectví, která není krásná a nestrhává s sebou lavinu poblázněných fanoušků.
Posedlost vrahy není trendem týkající se pouze generace Z. Ve skutečném životě kriminálníkům, jako je právě Dahmer, chodily do vězení spousty dopisů od fanynek a obdivovatelek. Tento jev, který se nazývá hybristofilie a označuje sexuální deviaci, má zastoupení i v Česku. A to v souvislosti s případem nejznámějšího tuzemského vězně Jiřího Kajínka. Trpící touto úchylkou například věří, že „zkaženého“ muže napraví a převychovají. Jde o problém, který by se měl řešit s odborníky. Ne podporovat lichotivými hranými snímky, které přispívají k tomu, že se někdo opravdu pokusí navázat vztah se zločincem.
Část tvůrců filmů a seriálů na zabijáky vrhá lichotivé světlo a polidšt´uje je více, než si zaslouží. Tím zároveň rodinám pozůstalých vyvolávají traumata. Není třeba z vrahů dělat hodné osoby, do kterých se divák zamiluje. Ve skutečnosti totiž milí nebyli. Přikrášlování zločinců přiživuje zvrhlé myšlení, které se může přehoupnout v ohavné skutky. Filmaři by měli polknout chut´ zisku a nepřekračovat hranice, které přispívají idealizaci zabijáků, jež může být nebezpečná.
