Nejtěžší zápasy nesvedl v ringu, ale mimo něj. Legendární boxer Muhammad Ali by oslavil 80. narozeniny
Jen málokdo se během svého života může pyšnit přezdívkou „The Greatest“, ještě méně lidí si ji ale dá samo. V případě Muhammada Aliho však neexistuje důvod k pochybám nad tím, zda je zasloužená. Americký boxer skutečně byl „tím největším“, a to nejen díky sportovním úspěchům. Kromě pěstí bojoval také slovy. Slavné nejsou pouze jeho neuvěřitelně rychlé paže a nohy, postřeh či vytrvalost, ale i rýmovačky, posměšné poznámky a sebevědomé výroky, kterými provokoval jak soupeře, tak veřejnost. Její část vůči němu byla v začátcích kariéry, a zejména pak ve druhé polovině 60. let, velmi nevraživá. Pro některé se ovšem ve stejné době Ali stal symbolem boje za svobodu a rovnoprávnost, a zařadil se tak mezi velikány, jakými byli Martin Luther King nebo Nelson Mandela.
„I’m gonna float like a butterfly, sting like a bee. His hands can’t hit what his eyes can’t see.“ (Budu létat jako motýl, bodat jako včela. Jeho ruce nemůžou zasáhnout, co jeho oči nevidí.)
„Service to others is the rent you pay for your room here on earth.“ (Služba ostatním je nájem, který platíte za své místo tady na Zemi.)
„I’m young, I’m handsome, I’m fast. I can’t possibly be beat.“ (Jsem mladý, jsem pohledný, jsem rychlý. Nemůžu být poražen.)
„I’ve wrestled with alligators, I’ve tussled with a whale. I done handcuffed lightning and throw thunder in jail.“ (Zápasil jsem s aligátory, rval jsem se s velrybou. Spoutal jsem blesk a uvěznil hrom.)
„I am the greatest! The greatest of all time!“ (Jsem ten největší! Největší všech dob!)
Několikanásobný světový šampion v těžké váze a olympijský vítěz byl ve dvou různých anketách zvolen sportovcem 20. století. A přitom nebýt neznámého zloděje, který mu ve dvanácti letech ukradl kolo, do ringu by možná nikdy nevstoupil. K zápasení v rukavicích ho přivedl policista a zároveň boxerský kouč Joe E. Martin, s nímž Ali shodou okolností onu krádež řešil. Během své amatérské kariéry, kterou započal v roce 1954, si připsal sto vítězství a jenom pět porážek, k čemuž přidal celkem deset titulů, včetně toho na olympijských hrách v Římě z roku 1960. I když se vrátil do USA jako zlatý medailista, nutno podotknout, tehdy stále osmnáctiletý, nesetkal se s uznáním, nýbrž s rasovými urážkami.
Šedesátá léta byla obdobím změn
Krátce po olympiádě se stal profesionálním boxerem a během tří let zaznamenal šňůru devatenácti zápasů bez porážky, z toho patnáct ukončil předčasně K.O. Následně v roce 1964 sebral titul šampiona těžké váhy Sonnymu Listonovi a o novém boxerském fenoménu nebylo sporu. Zároveň v té době prožíval turbulentní období velkých změn a důležitých rozhodnutí, které definovaly jeho osobnost po zbytek života. Nejprve konvertoval k islámu, načež si změnil rodné jméno Cassius Marcellus Clay Jr., s nímž se neztotožňoval – a dokonce jej označil za „otrokářské“ –, na dosud všem známé Muhammad Ali. Kvůli čistě lidskému i náboženskému přesvědčení pak v roce 1966 odmítl narukovat do armády a účastnit se války ve Vietnamu. Věrnost islámské víře mu rovněž rozbila první z celkem čtyř manželství, z nichž má devět dětí.
Za neuposlechnutí příkazu a porušení zákona byl nakonec odsouzen k pěti letům vězení a musel zaplatit pokutu ve výší 10 tisíc dolarů. Kromě toho také přišel o boxerskou licenci a titul světového šampiona. Proti verdiktu federálního soudu v Houstonu se odvolal, nicméně pokud by s obhajobou u Nejvyššího soudu neuspěl, byl připraven si trest odpykat. „Jak můžu ty nebožáky střílet? Moje svědomí mi to nedovolí. Prostě mě vezměte do vězení,“ řekl tehdy v televizním rozhovoru, čímž si u části veřejnosti získal velké sympatie a uznání, výjimkou ale nebylo ani silné opovržení.
Svůj velký mediální prostor rovněž využíval k boji za práva všech rasových a náboženských menšin, nebo osvětě o islámu, vůči němuž byla americká společnost stejně předsudečná jako k černošské komunitě. Často se objevoval po boku jednoho z největších lidskoprávních aktivistů a hlavní tváře Afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga. Kromě toho se věnoval filantropii, financoval dobročinné projekty a vzdělávání černochů. Blízkým přítelem mu v té době byl také právník a sportovní novinář Howard Cosell. Ali nakonec soud vyhrál, a znovu nastartoval profesionální kariéru, i když se často mluvilo o tom, že do ringu už nenastoupí.
Zápasy, které se zapsaly do dějin
Po téměř čtyřleté vynucené pauze se králem světového boxu stal ještě dvakrát. Většinu výdělku už ale šetřil hlavně pro svou početnou rodinu. „Ukončil bych kariéru, ale přemýšlel jsem o dětech. Za deset let budou potřebovat peníze, učebnice, oblečení, … Teď už jen šetřím, 75 procent peněz dávám stranou,“ zdůvodnil rozhodnutí dále pokračovat. Na cestě za tituly absolvoval několik památných zápasů, které si vysloužily vlastní přezdívky a vešly do dějin jako jedny z nejlepších v historii tohoto sportu. Bezesporu k nim patří „Souboj století“ (1971) s Joem Frazierem, „Rachot v džungli“ (1974) s Georgem Foremanem nebo druhá odveta s Frazierem, takzvaný „Masakr v Manile“ (1975). V průběhu následujících let ovšem začala Aliho dominance v ringu výrazně slábnout. Neměl tak rychlé reflexy, občas působil vyčerpaně a velmi nemotorně. Za problémy však nestálo stáří, ale Parkinsonův syndrom.
Jeden z posledních zápasů svedl Muhammad Ali v roce 1980 proti Larrymu Holmesovi. Podle mnohých od začátku nedůstojný souboj musel rozhodčí předčasně ukončit po desátém kole. Holmes si však vítězství nad oslabeným šampionem neužil – dokonce skončil v slzách, což poté v rozhovoru odůvodnil tím, že pro něj Ali byl vzorem a velmi si ho vážil za celou kariéru, která daleko přesahovala hranice sportu. Boxerská legenda se s těžkou diagnózou prala až do léta 2016, dlouhých dvaatřicet let. Díky lidskoprávním aktivitám však Aliho jméno bude mít nejen v Afroamerické kultuře zřejmě už navždy své pevné a neotřesitelné místo.
