Nedostatek psychologů mohou nahradit denní stacionáře
S duševním onemocněním se v České republice potýká téměř každý třetí dospělý. „Několik měsíců jsem žila v izolaci. Opouštěla jsem domov jen za prací a povinnostmi. S nikým jsem se nevídala, nevymýšlela si program a upadla do celkem silné deprese, ze které mi přišlo, že není cesty ven,“ říká Barbora Yevová. O psychických problémech s nikým nemluvila. „Jednou jsem se ale svěřila kamarádce o tom, že pravidelně přemýšlím nad sebevraždou. Ta se mnou okamžitě došla do Krizového centra v Bohnicích,“ dodává. Tam Yevové nabídli docházení do denního stacionáře. „Týden na to jsem tam zavolala, přišla na úvodní prohlídku a s doktorem jsme stanovili datum nástupu,“ popisuje svou zkušenost.
Skupinovou terapii nabízí v Praze několik desítek stacionářů. Od 1. lékařské fakulty přes Bohnice až po soukromé kliniky. „Pacienti do stacionáře dochází každý den od pondělí do pátku po dobu sedmi týdnů. Jsou i takové případy, kdy se může program prodloužit, nebo předčasně ukončit,“ popisuje Yevová fungování terapie. Sama pak stacionář navštěvovala osm týdnů. „Pacienti jsou rozdělení do tří skupin podle řešených témat a společných problémů. Jednotlivé dny pak tráví skupinovou terapií, procházkami, stacionářským programem nebo po edukačních skupinkách,“ vysvětluje.
- v Praze se nachází okolo 20 denních stacionářů
- mezi ně patří například Psychoterapeutický stacionář v Bohnicích nebo stacionář 1. lékařské fakulty Karlovy
- do programu se může přihlásit každý bez doporučení lékaře
- na úvodní informativní pohovor je možné se objednat telefonicky, e-mailem či osobně
- denní stacionář trvá 7 týdnů a dělí se podle věku
Stacionář učí komunikaci
Do stacionáře dochází i devatenáctiletá Kateřina Schwarzová. „Učíme se spoustu technik na zvládání krizových situací. Jak lépe komunikovat s lidmi, a hlavně jak vysvětlit své chování v různých případech, kdy by ho ostatní nemuseli chápat,“ říká. Schwarzová do stacionáře nastoupila na doporučení lékaře po ukončení hospitalizace. „Restart jsem získala hlavně díky hospitalizaci, stacionář mi pomáhá nevrátit se do stavů, ve kterých jsem byla,“ popisuje svou zkušenost.
Ve stacionáři často vznikají i přátelství. „Lidi jsou tu moc milí, všichni jsme zhruba na stejné vlně a navzájem se podporujeme,“ líčí Schwarzová. S podobnou zkušeností se setkala i Yevová. „Poznala jsem tam opravdu hodně lidí, kteří mi přirostli k srdci. Jde hlavně o úplně jiný typ seznamování. Začali jsme před sebou otevírat nejniternější obavy a myšlenky. Přišlo mi, jako bych ostatní znala ze všech úhlů. Tak jak neznám ani svoji rodinu,“ vypráví.
