Nechal jsem si zadní vrátka, kdyby mi trenérská kariéra nevyšla, říká Jeřábek
V šestnácti letech jste začal trénovat malé děti. Jak jste se k tomu dostal?
Fotbal hraju od čtyř let. Cokoliv s ním spojené mě baví a naplňuje. Nikdy jsem ale neměl trenérské ambice, chtěl jsem totiž být profesionálním hráčem. K trénování mě přivedli až kamarádi z klubu ABC Braník, kteří takto cvičili děti. Říkal jsem si, že by mě práce s dětmi mohla bavit, tak jsem ji zkusil a zůstal jsem u ní.
Proč jste se nestal profesionálním hráčem?
V osmnácti jsem šel na fyzické testy do klubu Viktoria Žižkov, za který jsem chtěl hrát. Řekli mi, že nemám na to být součástí jejich týmu. Spoluhráči v těch letech dostávali nabídky třeba i ze druhé ligy. Uvědomil jsem si, že se profesionálním hráčem nestanu. Od té chvíle jsem se začal naplno věnovat trénování. V maturitním ročníku jsem přešel z Braníku do Slavie, kde působím doteď. Nechal jsem si však zadní vrátka, kdyby ani trenérská kariéra nevyšla. Přihlásil jsem se totiž na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Práva ale nejsou úplně lehký obor. Jak se dají skloubit tréninky, které máte třikrát týdně, víkendové zápasy a studium?
Nejtěžší je vyhradit si přesnou dobu na učení. Často při studiu řeším věci ohledně fotbalu. Dětem je okolo deseti let a mám jich na starost šestnáct. Neustále komunikuji s rodiči, ale také s klubem a ostatními trenéry. Kromě tréninků a zápasů mi i organizace okolo zabere dost času. Studium mi jde nejlíp, když není fotbalová sezona.
Sport je pro vás zjevně velice důležitý. Proč jste si nezvolil obor, který je vám bližší?
Rozhodl jsem se pro práva, protože jsem chtěl umět ještě něco jiného. Přemýšlel jsem o studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS), kde bych po absolvování dostal trenérskou licenci. Tu jsem si ale udělal už během maturitního ročníku. Přišlo mi tedy trochu zbytečné FTVS studovat. Dnes bych možná volil jinak, protože škola není jen o získání licence.
Jak vypadají tréninky pro desetileté děti?
Každý týden má své téma, které se snažíme s dětmi probrat – například přihrávky. Proto se s ostatními kolegy scházíme minimálně hodinu před začátkem lekce, abychom si stihli říct, jaká konkrétní cvičení do tréninku zahrneme. Mým úkolem je stanovit jasný učební plán, který má v konkrétním období naše děti něco naučit. Pak už jsme všichni hodinu a půl na hřišti. Fotbal, který děti hrají, má samozřejmě spoustu chyb, ale to k začátkům každého sportu patří. Kluci se sport teprve učí, chybí jim zkušenosti ze hry. Například sedmileté děti ještě vůbec nevnímají výhody vzájemné spolupráce, a proto nevidí důvod k přihrávání, chtějí mít míč pro sebe.
Jaká je práce s dětmi?
Někdy jsou roztěkané, neustále něco ztrácejí nebo hledají. Občas nejsou schopné říct, že je něco bolí nebo trápí. Určitě bych neměnil, protože práce trenéra je krásná. Kolik energie člověk dětem dá, tolik dostane i zpět. Navíc je úžasné sledovat, jak velké pokroky jsou kluci schopni během krátké doby udělat.
Uživíte se trénováním?
V současnosti ne. Jsem student a mám štěstí, že můžu bydlet u rodičů, proto mě to zatím tolik netrápí. Věřím, že když na sobě budu dále pracovat, přijde šance na trenérské angažmá dětí, které mě uživit dokáže.
Sehnat si zaměstnání v této oblasti je těžké. Co když žádná nabídka nepřijde?
Najdu si zaměstnání v odvětví práva, které bude možné skloubit s trénováním. Během tohoto období budu doufat, že nějaká nabídka přijde, abych se mohl fotbalem doopravdy živit. Pokud se nestane ani to, pokusím se uplatnit právní vzdělání ve fotbalovém odvětví. Například jako hráčský agent nebo klubový sekretář.
