Nakladatelství sázejí raději na jistotu než na neznámé autory
Pokus o navázání spolupráce s nakladatelstvím skončil v případě začínajícího autora Václava Fencla (20) neúspěchem. Po nulové odezvě ze strany nakladatelů se rozhodl svou sbírku básní vydat sám. To se mu v minulém roce také podařilo hlavně díky mentorování českého básníka a spisovatele Josefa Hrubého. „Scházeli jsme se každý týden a rozebírali mé básně. Po půl roce mi pan Hrubý řekl, že bych mohl vydat vlastní sbírku. Varoval mě, že nakladatel se neznámého jména často zalekne, protože se bojí prodělku. Obzvlášt´ opatrní jsou, když se jedná o poezii,“ svěřuje se Fencl.
Pokus o prodej sta výtisků, které vznikly, byl úspěšný. Veškerý obchod se ale uskutečnil převážně na křtu Fenclova díla. „Zkoušel jsem sbírku nabízet do pražského knihkupectví Ostrov, ale tam stáli jen o dva výtisky. Ležely tam dva měsíce, pak jsem je vzal a prodal na čtení v Praze,“ říká Fencl a dodává, že na svém díle Struktury mého bytí vydělal přibližně 1500 korun. Uvědomuje si prý, že poezie je spíše na ústupu, snaží se ji tedy propagovat na vlastní webové stránce, kde publikuje své dokončené i rozpracované sbírky. Další výtisky zatím neprodává.
Jan Kotouč (28) vydal svou první knihu v roce 2009 ve spolupráci s nakladatelstvím Poutník. O rok dříve se účastnil literární soutěže Ceny Karla Čapka, kde ve své kategorii zvítězil s novelou Příliš blízká setkání. Jedním z porotců byl také nakladatel Egon Čierny ze zmiňovaného Poutníka. „Pan Čierny mi napsal, že ho mé dílo zaujalo a zeptal se mě, jestli bych neměl zájem o spolupráci. Já řekl, že ano,“ vzpomíná Kotouč. V té době měl rozepsanou polovinu románu Pokračování diplomacie, kterou Čiernému poslal, dokončil a s jeho pomocí vydal.
E-knihy jsou výhodnější
Podle Jiřího Huslíka z nakladatelství Indeart je v dnešní době mnoho autorů, kteří se snaží prosadit. Kromě kvality textu jsou problémem hlavně finance. Elektronické knihy, na které se toto nakladatelství specializuje, jsou pro autory mnohem dostupnější a náklady na výrobu jsou navíc menší než u tištěných verzí. Jejich cena je také nižší, což snižuje i provizi. „Autoři touží spíše po tištěné knize. Mají tu představu, že jejich kniha je výborná. Myslí si, že vydají jednu knihu a za půl roku budou slavní. Pravdou je většinou úplný opak,“ vysvětluje Huslík.
Nakladatelství Indeart se soustředí více na zaběhlé autory, ti neznámí ho často oslovují sami. Huslík tvrdí, že u těch neobjevených je problémem riziko prodělku. „I když si myslíte, že je autor výborný, prodáte pouze sto kusů z tisíce, a to za celou dobu trvání smlouvy. Takže se stává, že investované peníze se vám zdaleka nevrátí. Proto se v dnešní době nikdo nesnaží bezhlavě vydávat nové autory a raději každý sází na jistotu.“ Dále dodává, že mu u začátečníků chybí hlavně vykreslené charaktery postav a většina příběhů má navíc příliš jednoduchý děj.
Spisovatelem bez výtisku
Dříve, než autor vydá knihu, měl by si vybudovat základnu fanoušků. Alespoň to tvrdí Barbora Prchalová (19), která se psaní věnuje od třinácti let: „Nemyslím si, že bych měla vydat knihu, ne teď.“ Vidět své dílo v regálech knihkupectví je její velký sen, ale žádný z jejích nápadů jí k jeho uskutečnění zatím nebyl dost dobrý. Čeká na něco originálního a mezitím publikuje na internetu. Přesto, že by raději psala své vlastní příběhy, píše především fanfikci, což je příběh založený na již existujícím díle, anebo na jeho postavách. Za svůj největší úspěch považuje povídku The Accident, která je inspirovaná knihou Labyrint: Útěk od Jamese Dashnera. „Na fanfikcích jsem zaseklá už čtyři roky. Moji čtenáři to vyžadují a skoro nic jiného nečtou,“ směje se Prchalová a dodává, že na svůj velký knižní boom stále čeká.
Martinu Žilkovou (25) si na základní škole vyhlédla učitelka českého jazyka. Ta ji začala přihlašovat do studentských literární soutěží, ve kterých se Žilková úspěšně umist´ovala, párkrát dokonce na stupni vítězů. Účastnila se například Festivalu Náchodské Prima sezóny, kde navštěvovala i literární konzultace. Psaní se přestala věnovat po ukončení gymnázia a dnes, po vystudování vysoké školy, se k tvorbě vrátila. Dříve, než vydá svou první knihu, se snaží příběh dopsat: „Zatím se s tím nesnažím chodit ven, píšu spíš sama pro sebe. Až toho budu mít víc, určitě se do propagace vrhnu.“ Žilková tvrdí, že pokud by jí nakladatelství odmítlo, o vydání vlastním nákladem by nejspíš ani neuvažovala. Měla by pocit, že kvalita jejího díla není dostačující.
