Na ukrajinské hranici se z matek stávají hlavy rodin, říká student Jakub Hannsmann
Když 24. února Ruská federace zahájila útok na Ukrajinu, dostal jeden ze studentů Publicistiky zcela impulzivní nápad. „Hlavou mi proběhlo, že situaci na hranicích musím vidět na vlastní oči,“ vypráví Jakub Hannsmann. V pátek 4. března se proto společně se svým spolužákem vydal na pomezí Slovenska a Ukrajiny. V kufru vezli několik balení léků a zásoby konzerv. V sobotu ráno už stavěli na odpočívadle poblíž přechodu. „Věděli jsme, že neohlášené dodávky materiálů a potravin způsobují organizační zmatky. Léky jsme tedy předali hasičům, kteří je na hranice dopravili za nás,“ říká Hannsmann. Oba se pak vydali do nedaleké Sobranky na faru řeckokatolické církve, která fungovala jako distribuční centrum. Původně chtěli jen získat rozhovor, když ale viděli, kolik je na faře práce, rozhodli se zůstat a pomoci.
Dvojice měla na starosti vykládání dodávek, přeskládávání a označování konkrétní pomoci a nakládání kamionů, které mířily přímo na Ukrajinu. Na místě byly potřeba zejména trvanlivé potraviny, zdravotní materiál, spacáky a teplé zimní oblečení. To ale bylo nutné z hromad darovaného ošacení vybírat. „Pousmívali jsme se nad tím, kolik dárců často jen tak vyprázdnilo šatník a poslalo například sadu letních plavek. Takové dary pak šly stejně stranou a odkládaly jsme je do sekce ‚charita‘, tudíž nešly přímo na pomoc Ukrajině,“ vypráví Hannsmann.
„Vojáci a policisté mají v krajních případech právo střílet.“
Studenti narazili večer 6. března v Sobrance na člena krizového štábu slovenského Ministerstva vnitra. Nabídl jim, že je odveze přímo k nedalekému hraničnímu přechodu. „Stála tam dlouhá kolona kamionů. Prolétající helikoptéra, policisté i hasiči všude kolem umocňovali náš respekt z pár desítek metrů vzdálené válečné půdy,“ popisuje Hannsmann situaci na přechodu. Na místě bylo několik organizací, které se staraly o prchající Ukrajince a nabízely jim jídlo a pití po dlouhé cestě. Od hlavní brány zvolna proudili utečenci, kteří měli možnost nastoupit do autobusů nebo do aut dobrovolníků. „Mezi řidiči osobních vozů byli i lidé, kteří si za odvoz říkali o peníze. Tomu ale nikdo nemohl zabránit, není to nezákonné,“ podotýká Hannsmann.
Když už byli mladíci na hranicích, rozhodli se, že se podívají i na druhou stranu. To ale nebylo tak jednoduché. Studenti neměli novinářské průkazy, což by mohlo na Ukrajině znamenat komplikace. Když se jim ale naskytla příležitost, dlouho se nerozmýšleli: „Nastoupili jsme na první mikrobus mířící do Užhorodu. To bylo kolem osmé večer a my jsme věděli, že máme dvě hodiny času,“ vypráví Hannsmann. Po desáté byl totiž kvůli válečnému stavu vyhlášen zákaz vycházení po celé Ukrajině. „Slovenský policista nám řekl, že pak už ulicemi procházejí hlídky, které mají v krajních případech právo střílet,“ doplnil student. Zapomněl ale, že na Ukrajině je posunutý čas o hodinu napřed. Do večerky tak zbývala jen hodina a Hannsmann začal panikařit: „Zeptali jsme se kolemjdoucí hlídky, jestli je problém být venku i po večerce, když se nemůžeme prokázat novinářskými průkazy. Ale strážníci nám řekli, že to problém není, jen nás budou asi často kontrolovat.“
„Policisté nás donutili vysypat obsah batohů.“
Krátce po desáté hodině se studenti zastavili uprostřed náměstí a okamžitě přijelo vozidlo, ze kterého vystoupili policisté s puškami česko-slovenské výroby vzor 58. „Začali se vyptávat, co děláme venku po zákazu vycházení. Snažili jsme se vysvětlit, že jsme novináři, ale protože jsme neměli ty průkazy, policisté nás donutili vysypat obsah našich batohů na kapotu vozu,“ popisuje mladík nečekanou situaci. Po předložení pasů se hlídka nejprve rozhodla odvézt oba mladíky na stanici, těm se ale záhy podařilo strážníky přesvědčit, že jsou dobrovolníci a studenti žurnalistiky. „Po chvíli přemlouvání a vysvětlování se nad námi naštěstí slitovali a pustili nás. S knedlíkem v krku jsme se mlčky vydali zpátky k přechodu,“ vypráví Hannsmann.
Když mladíci procházeli městem, všímali si zhasnutých výloh. Prázdné ulice halila tma, kvůli zákazu vycházení zůstala většina obyvatel doma. „Vybavil jsem si Londýn za druhé světové války, jak ho znám z dokumentů, kdy muselo být vše zhasnuté, aby nebylo tak jednoduché město ostřelovat,“ popisuje Hannsmann pocity z ukrajinského Užhorodu. Situace v pohraničí ale pochopitelně nebyla ani zdaleka tak vážná. Bezprostřední riziko ohrožení života na místě nebylo, nejbližší raketa dopadla sto kilometrů od slovenských hranic. Na mostě přes řeku Uh dvojice přece jen potkala ukrajinského studenta, se kterým natočila rozhovor. Mladík se svěřil, že invazi očekával a nejtěžší je pro něj ověřování informací. Podle výpovědi si také všiml strachu obyvatel Užhorodu z přicházejících uprchlíků.
„Je mi smutno z toho, čemu lidi věří.“
Když se studenti blížili zpět k hranici, opět potkávali skupiny utečenců. „Rodiny se u checkpointů loučily s otci, kteří zůstávali dál v zemi kvůli všeobecné mobilizaci. Tady se najednou matky stávaly hlavami svých rodin,“ přibližuje Hannsmann situaci na hraničním přechodu. Dvojice se nabídla ženě se dvěma dětmi a kočkou, že jí pomohou se zavazadly. „Rodina byla vyčerpaná z cesty, a tak naši pomoc uvítala. Varovali jsme je před lidmi, kteří na hranicích nabízejí odvoz za peníze, ale paní nás ujistila, že pro ně přijede její nevlastní otec z Itálie,“ doplňuje Hannsmann. Po rozloučení s rodinou zůstali studenti ještě poslední noc u svého hostitele a vrátili se zpět do Prahy.
Hannsmannův pobyt na Ukrajině a v jejím pohraničí sice nebyl příliš dlouhý, ale zato velmi intenzivní. „Když se dnes dívám v médiích, jak někteří političtí populisté přicházejí s tvrzením, že mezi uprchlíky jsou z větší části ekonomičtí migranti nebo zločinci, je skvělé si srovnat a uvědomit, co jsem viděl na vlastní oči. Když jen pomyslím, čemu je více než měsíc od začátku invaze část českého národa ochotna věřit, je mi z toho smutno,“ dodává Hannsmann.
