Mužský režisérský pohled často objektivizuje těla. Více žen ve filmovém průmyslu to může změnit
Marilyn Monroe na obrazovce ukazuje nohy, aby byla sexy nejen pro mužské protagonisty ve filmu, ale i pro diváky v kině. V roce 1975 si toho všimla britská filmová teoretička Laura Mulveyová, která přišla poprvé s termínem male gaze. Chtěla vysvětlit objektivizaci žen v západních médiích. Konkrétně to znamená vnímání na základě pouhého vzhledu, nikoliv myšlenek nebo pocitů. „Najednou jsem všechno sledovala jinýma očima. Místo toho, abych si užívala děj a krásy filmu, kriticky jsem si všímala nedostatku hloubky ženských postav,“ uvedla ve své eseji Mulveyová.
Filmaři se snaží kolikrát dát ženským postavám hloubku, nicméně na kameře zachycují spíš atraktivní tělo. „Muž ovládá většinu filmu, jeví se jako představitel moci,“ píše Mulveyová v oné eseji. Takovým typickým příkladem jsou filmy o Jamesi Bondovi. Jeho milenky jsou v první řadě hlavně femme fatale, proto mají filmy dost záběrů na jejich zadek, prsa nebo boky.
Čtyřiadvacetiletý Adam, který vystudoval filmová studia, vnímá male gaze v kultuře jako jeden ze způsobu zobrazování žen v roli podřadného pohlaví. Nicméně jasné vymezení je podle jeho slov problematické. „Feministická filmová teorie říká, že veškeré hollywoodské klasiky jsou točené mužským pohledem. Ale už neřeší situace, kdy v záběrech například ženy nejsou vůbec. Tam ho nevidím,“ říká. Také dodal, že male gaze spíš jen ukazuje na genderové stereotypy, než aby je nějak řešil.
Je libo horký roadtrip po Česku?
V části hollywoodských i českých filmů je téměř nepřehlédnutelný muž, který je aktivní postavou a motorem příběhu. Žena se stává ikonou nebo pasivním předmětem pro muže. „Objektivizace žen, jejich pasivita, dominance mužské perspektivy, to jsou jevy, kterých si ve filmech všímám. Zvlášt´ v těch českých stereotypních komediích je těžké jim uniknout a dost mě iritují,“ vysvětluje filmový publicista Martin Šrajer. Dále uvedl, že omezený pohled se pak odráží i v tom, jak na ženy pohlíží společnost, a akorát přispívá přispívá k normalizaci sexismu.
Ústřední postava, kterou ztvárnila ve snímku Jízda od Jana Svěráka z roku 1994 Anna Geislerová, má na sobě jen krátké letní šaty skoro po celý film. Režisér ve snímku postavu Annu ukazuje očima mužů nebo prostřednictvím kamery. Záběry se soustředí na Aniny nohy, když vystupuje z automobilu nebo jí vítr zvedá šaty, aby byla vidět téměř celá stehna. Podobných scén je ve filmu více. Male gaze se ale promítá i na mužské postavy, které se musí ukazovat ve své nejlepším světle. Hlavní hrdina příběhu v podání Radka Pastrňáka se v parném létě promenáduje stále nahoře bez.
Odborný redaktor z Národního filmového archivu Jiří Anger vidí male gaze téměř v každém tuzemském audiovizuálním díle. „České filmy ve většině případů mužský pohled nejen reflektují, dokonce jej s chutí reprodukují i naprosto otevřeně. Příkladem může být snímek od Ondřeje Trojana Bourák,“ popisuje Anger.
Zdroj: www.statista.com
Dámským očím neviditelné
Dlouhá léta je filmový průmysl doménou mužů, a i když se postupem času v něm objevuje více žen, není to podle posledních statistik vyrovnané. Nadměrné zastoupení jednoho pohlaví v tomto odvětví může být příčinou, proč většina hlavních postav na obrazovce bývají muži, které často obklopují atraktivní herečky. Nemusí to být ale samozřejmě pravidlem.
I přes to, že čísla ve statistikách jsou stále poměrně nízká, žen ve filmovém průmyslu pomalu přibývá. S tím na scénu přichází moderní pojem female gaze, který stále ještě nikdo konkrétně nedefinoval. Nadneseně ho lze popsat jako soustředění na vnitřní prožitky postav než vizuální vjemy hrdinek plátna. „Vnímám v tuzemsku, díky nové autorské generaci, lehký posun k lepšímu a větší citlivost k genderovým otázkám,“ komentuje publicista Šrajer.
Female gaze se nemusí ani vyhýbat nahotě nebo sexuálním záběrům. Ale jejich vyobrazení působí nadmíru odlišně. „Naposledy jsem byla u vytržení ze scény ve filmu Slovo. Ukazoval ženská i mužská těla úžasně lehce a neutrálně bez sexualizace. Viděla jsem za tím to, že film režírovala žena – Beáta Parkanová. A taky mi došlo, jak je to u nás pořád výjimečné,“ říká Monika Bartošová, tajemnice Rady a Výboru Státního fondu kinematografie.
