Muži vedou česká média. S diskriminací jsem se však nesetkala, tvrdí publicistka Riebauerová
Setkala jste se někdy s diskriminací v novinářském světě?
Nesetkala. Když jsem na začátku své kariéry v roce 1991 pracovala v Lidových novinách, polovinu zaměstnanců tvořily ženy. A tak je tomu ve spoustě redakcí dodnes.
Ale na těch nejvyšších pozicích jsou především muži.
Ano, byli a doteď jsou ve vedení zpravodajských médií převážně oni. Většinou i na postech zástupců šéfredaktora. Avšak máme také výjimky z řad žen. Jako příklad mě napadá Libuše Šmuclerová, která byla ve vedení firmy Ringier a nyní je generální ředitelkou mediálního domu Czech News Center, šéfredaktorka ČTK Radka Matesová Marková nebo zástupkyně šéfredaktora Hospodářských novin Jana Klímová. Netuším, jestli se na vedoucí pozice hlásí stejné množství mužů jako žen, pak by skutečnost, že vyhrávají především muži, mohla vypadat jako diskriminace. Ale nevidím to tak černě. Myslím si, že roli může hrát i nižší ženská sebedůvěra, menší zájem o takové pozice.
Existuje pro to nějaký důvod?
Vysvětluji si to tím, že se jedná o časově náročnou a stresovou práci. Mentálně se navíc prakticky nikdy nemůžete vypnout, leží na vás obrovská zodpovědnost, musíte rychle rozhodovat. Jste-li navíc matka, nemusíte to stíhat. Přestože je tu možnost, že péči o dítě převezme partner, ne každá žena to tak chce.
Vnímáte mateřství jako profesní překážku?
Ženy to může zbrzdit v kariérním růstu, protože mají pracovní pauzu. Některé matky se pak třeba ani nechtějí vrátit do časově a psychicky náročného koloběhu zpravodajství. Já bych ale ani nepoužila slovo překážka. Podle mě je to pro ženu naopak nejhezčí období.
Dostala jste se na vedoucí pozice i jako matka. Jak jste je zvládala?
Když jsem měla první dítě, tak mi ho hlídaly a vychovávaly babičky. Nemohla jsem kvůli práci zaručit, že budu schopná vyzvednout syna před pátou hodinou, kdy školka zavírá. U druhého potomka jsem si na tři dny v týdnu našla paní na hlídání. Mimochodem, šéf mi tehdy umožnil práci na poloviční úvazek. To jsem ale samozřejmě ještě ve vedení nebyla.
Myslíte si, že vám v kariérnímu postupu pomohla i vaše povaha?
Do novinářské dravosti jsem se musela trochu natlačit. Jsem člověk, který se sám od sebe nikam necpe. Spíš si v začátcích nevěřím, než že bych si šla sebevědomě za svým. Faktem je, že mi jistá pokora u nadřízených neublížila, ba naopak dokonce umožnila se vypracovat na vyšší pozice.
Jak na vaše povýšení do pozice zástupkyně šéfredaktora v Mladé frontě Dnes reagovali spolupracovníci?
Nedokážu říct, jestli mi kolegyně záviděly, nebo spíš měly radost, že jsem prolomila skleněný strop (metaforický pojem pro společností vytvořenou bariéru v postupu žen na vyšší pozice, pozn. red.). Většina mi však úspěch přála.
Bývá novinářské prostředí i nepříjemné?
Několikrát mě práce dohnala až k slzám. Jednou, ještě v MF DNES, jsem dokonce práskla dveřmi v jedné vyhrocené situaci a odešla domů. Nezvládla jsem emočně ironické poznámky kolegy, který se posmíval mým názorům, jež mu připadaly naivní. Debaty s muži bývají tvrdé. Ale aspoň jsem se obrnila a umím v mužském prostředí pracovat.
Jsou neshody s kolegy nejnáročnějším aspektem vaší práce?
Nejtěžší na novinářské profesi je spíš stres, který vyplývá z neustálé snahy rychle zprostředkovávat ověřené informace. Když mi vyšel článek na titulní straně novin, vždy jsem měla strach, abych v něm neměla chybu. Čtenáři vám totiž mnohem častěji vytknou nějaký přešlap, než aby vám text pochválili. Musíte být psychicky odolní. A pokud pracujete ve zpravodajství, žijete permanentně v obklopení negativních zpráv.
Zažívala jste stres i v České televizi?
V začátcích jsem se často bála, že do svých pořadů neseženu hosty. Kolegyně Světlana Witowská mi tehdy řekla dvě věty, na které si vzpomenu pokaždé, když jsem z práce ve stresu. Za prvé: „Vždycky někdo přijde.“ A opravdu, nikdy se nestalo, že bychom nesehnali hosta. A za druhé: „Je to jen práce.“
Řekla byste, že jste po pracovních zkušenostech odolnější?
Ano, i když zkušení kolegové jsou v debatách tvrdí a je někdy těžké s nimi nejen držet krok, ale šéfovat jim a být před nimi. Musela jsem párkrát uronit někde potajmu slzičku, ale i tohle vás obrní. Tvrdou skořápku získáte časem a zkušenostmi.
Čeho si na novinářské práci ceníte nejvíc?
Říkáváme s kolegy, že novináři mají prst na tepu doby. Jsou součástí aktuálního dění a zažívají neustálý adrenalin. Práce ve velkých médiích přináší i společenský status. Na něm mi tolik nezáleží, ale to vědomí je příjemné.
