Modřiny a naraženiny jsou na denním pořádku, říká taekwondistka Štolbová
Jak se sedmiletá holčička dostane k taekwondu?
Už od mala jsem věděla, že nejsem zrovna na balet. Milovala jsem filmy s Rockym. Když mi táta na chatě vyrobil boxovací pytel a zavěsil ho na strom na zahradě, byla jsem rozhodnutá stát se boxerkou. Ale máma byla proti. Nechtěla, abych měla umělé zuby a přelámaný nos. A tak jsem skončila u taekwonda.
Určitě se však úrazům nevyhnete. Jak vaše matka přijala, že se stejně věnujete bojovému sportu?
Je pravda, že modřiny a naraženiny jsou na denním pořádku. Za dvanáct let jsem měla pěkně barevné monokly, zlomený nos, prasklinu očnice a vymknutou krční páteř. Mámě se ze začátku moc nelíbilo, že jsem se dala na bojový sport, ale když viděla, jak mě taekwondo baví, smířila se s tím. Musím ale říct, že mě oba rodiče vždy podporovali a jezdili se mnou na všechny závody po Česku. Teď už to nejde, protože ty, na které jezdím se konají spíše v zahraničí. Třeba na konci listopadu pojedu do Saudské Arábie.
„První závody jsem sice prohrála, ale namotivovalo mě to snad víc, než kdybych vyhrála.“
Kolikrát týdně jste trénovala na začátku kariéry a kolikrát nyní?
Zpočátku dvakrát týdně. Byla jsem ale do taekwonda tak zapálená, že když se objevila příležitost přijít na nějaký trénink navíc, neváhala jsem. Od prvního ročníku na střední škole trénuji pětkrát týdně, a to dvakrát denně, což je pro reprezentantku obvyklé množství.
Jak jste si vedla na prvním turnaji?
Dostala jsem se na něj v devíti letech a konal se v Praze. Sice jsem ho prohrála, ale namotivovalo mě to snad víc, než kdybych vyhrála.
Můžete přiblížit, jak vlastně probíhají závody v taekwondu?
Nejprve jsem přidělena do své věkové a váhové kategorie. Tím se mi určí minimální síla úderu, kterou musím vynaložit, aby se mi načetly body. Sílu zaznamenává elektronika, kterou mám přidělanou na vestě a helmě. Zápas je běžně složený ze tří dvouminutových kol. Jestliže na konci druhého kola vedu nebo prohrávám o 20 bodů, duel končí. Pokud ne, pokračuje se do třetího kola. Když skončí nerozhodně, dochází k prodloužení a vyhrává ten, kdo jako první získá bod. Pravidla jsou pro všechny kategorie stejná.
Jste devítinásobnou mistryní České republiky a vítězkou mistrovství Evropy do 21 let. Cítíte proto při závodech psychický tlak, protože se bojíte, že selžete?
Občas mi hlavou probleskne myšlenka, že když jsem vyhrála mistrovství Evropy, bylo by trapné v Česku prohrát. Je to ale opravdu jen takový záblesk. Spíš si užívám každý zápas i trénink. Pokaždé se ze sebe snažím vydat maximum.
„Jednou bych chtěla trénovat novou generaci.“
Dařilo se vám skloubit tréninky a závody se studiem na obchodní akademii?
Měla jsem individuální studijní plán. Studovat a zároveň dělat taekwondo bylo velmi obtížné, učila jsem se i během volna mezi tréninky na soustředěních. Věděla jsem, že i když se budu opravdu snažit, stejně to na samé jedničky nikdy nebude. Z taekwonda jsem totiž vždycky byla vyčerpaná. Maturitu jsem si odložila kvůli přípravě na kvalifikaci na olympijské hry do Tokya a složila ji až teď v září. Přihlášku na vysokou jsem si ještě nepodala, do konce roku si dávám pauzu od studia.
Co máte v plánu do budoucna?
Pokud to půjde, chtěla bych se v taekwondu více proslavit. Mým cílem jsou nejbližší olympijské hry v Paříži. V osobní rovině doufám, že se příští rok dostanu na Fakultu tělesné výchovy Univerzity Karlovy, konkrétně na kondičního trenéra. Jednou bych si totiž přála trénovat novou generaci. Nedokážu si představit samasebe zavřenou v nějaké kanceláři. Taekwondo je opravdu celý můj život.