Lyžař Černý: Pokud člověk nepatří mezi nejlepší, musí na trati jednat intuitivně
Jak moc poznamenala epidemie celou vaši sezonu?
Docela hodně, hlavně co se týče obtížnějšího cestování a různých bezpečnostních pravidel. Navíc patřím mezi početnou skupinu českých reprezentantů, kteří koronavirus prodělali v září, což nám výrazně znepříjemnilo začátek ročníku. Zkomplikovala se také samotná příprava na mistrovství, která byla poměrně hektická.
Máte na mysli zrušený Světový pohár v České republice, který se měl jet týden před šampionátem?
Přesně tak. Německo totiž těsně před závody zařadilo Česko na seznam rizikových zemí, takže každý, kdo by cestoval z Nového Města na Moravě do Oberstdorfu, by musel do dvoutýdenní karantény a mistrovství tak nestihl. Jeli jsme tedy z Česka daleko dříve, než se zamýšlelo. Přemístili jsme se do rakouského Ramsau, kde probíhala náhradní příprava a následně nebyly takové problémy s přesunem.
Mrzelo vás, že jste nezávodil doma, i když by kvůli omezením nepřišli žádní fanoušci?
Absenci fanoušků na závodech příliš nepocit´uji, jelikož jsem se zatím neúčastnil mnoha Světových pohárů. V době, kdy se lidé ještě mohli přijít podívat, jsem absolvoval tři závody a zrovna v destinacích, které nebyly moc navštěvované.
Věděl jsem, že mám zlomenou hůl, mé šance na postup tak byly ztracené.
Samotný sprint na mistrovství světa, ve kterém jste obsadil 21. místo, se konal v relativně obtížných podmínkách, především kvůli rozměklému sněhu. Jak se vám jelo?
V Oberstdorfu bylo opravdu velké teplo. Při ranní kvalifikaci působila trat´ ještě docela zmrzle, v následných rozjížďkách to začalo být hodně těžké a sníh se především ve sjezdech dost bořil. Já postavou patřím mezi vyšší závodníky, takže mi podmínky vážně neseděly. Teplota byla až trochu atypická pro zimní mistrovství světa, jelikož se závodilo zhruba v plus 15 stupních. Nedávno jsme zažili opačnou variantu na šampionátu juniorů a kategorie do 23 let, kde nám dokonce kvůli příliš velké zimě pořadatelé posouvali o den závod, protože bylo méně než minus 18 stupňů, a to už nemůžeme závodit.
V Oberstdorfu jste po srážce Italem Francescem de Fabianim ztratil šanci bojovat o postup do semifinále. Na co jste v tu chvíli myslel?
Věděl jsem, že mám zlomenou hůl, mé šance na postup tak byly ztracené. Snažil jsem se ale co nejrychleji zvednout a pokračovat, protože každý předjetý soupeř v dané jízdě hraje ve výsledném pořadí velkou roli. Dokáže vás posunout až o pět míst, protože se dohromady jede právě pět rozjížděk.
Zmiňovaná kolize přišla ve druhém stoupání za polovinou závodu. V té době jste figuroval na předních příčkách startovního pole. Byla to vaše taktika?
Měl jsem v hlavě, že mi právě tento kopec sedí a chtěl jsem tam zaútočit a doufal, že dostatečný počet soupeřů udržím za sebou i v posledním kopci a ve zbytku trati. Takže mi vše až do kolize vyšlo v podstatě tak, jak jsem chtěl. Ale obecně, pokud člověk není úplně z těch nejlepších, musí při závodu jednat spíše intuitivně. Běžkaři z absolutní špičky mají výborný fyzický fond a díky tomu mohou kdykoliv zaútočit. Před starty je bedlivě pozoruji, jak se rozcvičují a co celkově dělají. Nicméně na startu je i třeba norský fenomén Johannes Hösflot Klaebo soupeř jako každý jiný a taktika se v tomto ohledu výrazně nemění.
Největší smutek přišel večer po závodě.
Jaké máte celkové dojmy z premiérového vystoupení na světovém šampionátu, kde jste startoval pouze v individuálním sprintu?
Ze začátku jsem byl z výsledku nadšený, paradoxně největší smutek přišel až večer po závodě. Vše už ale přešlo a nyní jsem vážně spokojený, i když ta kolize člověka hodně zamrzí.
Ve sprintech se jede nejdříve kvalifikace, kdy jste na trati sám, a poté vyřazovací rozjížďky, které na sebe rychle navazují. Je pro závodníka hodně obtížné se znovu zkoncentrovat a během pouhých několika desítek minut nabrat síly?
V tom mám zatím rezervy. Kvalifikace sama o sobě velmi často bolí, ale z hlediska výsledků jsem v ní zatím úspěšnější. Když se poté dostávám do dalších bojů a ze čtvrtfinále, tak mi často docházejí poměrně dost síly. To je asi taky dané zkušenostmi. Každopádně je to těžké a nepříjemné, když se musíme znovu a znovu koncentrovat a dát do každé jízdy všechno. Je ale pravda, že na rozjížďkách mám mnohem raději kontakt se soupeři, taktiku a vše s tím spojené.
V únoru jste kromě seniorské šampionátu absolvoval také ten do 23 let, kde jste skončil sedmý. Kterou z akcí považujete za vrchol sezony?
Ještě na jaře před začátkem letní přípravy jsme si s trenérem řekli, že se budeme soustředit na šampionát, kam věkově spadám. U toho seniorského jsme brali jako úspěch, když se na něj kvalifikuji. Forma ale vydržela a podařilo se mi postoupit z kvalifikace mezi třicet nejlepších dospělých. Bojoval jsem se světovou elitou, což je pro můj budoucí kariérní růst skvělé.
Jak se vám daří skloubit život vrcholového sportovce a studenta vysoké školy?
Jednoduché to není, ale běžky i studium mě opravdu baví. S lyžováním jsem přitom začal až zhruba ve třinácti letech. Kvůli tréninkům a závodům jsem se i před pandemií učil tak trochu distančně, sháněl si zápisky od spolužáků a pročítal prezentace. Takže současná on-line výuka, kdy máme k dispozici více materiálů a přednášky se dají pouštět zpětně, mi ke skloubení sportu a vzdělávání hodně nahrává. I tak si ale musím bakalářské studium protáhnout ze tří let na pět.
Máte už nějakou představu, co bude poté?
To zatím opravdu nevím. Teď plánuji především dokončit sezonu, čekají mě ještě závody v Česku a menší v zahraničí. Následně se chci pořádně připravit na další soutěžní ročník a nadále na sobě pracovat, abych byl ještě lepší.
Chtěl byste se dostat příští rok na zimní olympiádu v Pekingu?
Jako každý sportovec bych se rád podíval na olympijské hry, ale je to zatím daleko.
