Lukáš Pokorný: Byl jsem v křeči pokaždé, když jsem měl vlézt na hřiště
Měl jste veškeré předpoklady k úspěšné kariéře. Bodoval jste jak v českých klubech, tak ve francouzském Montpellier. Přesto jste ale ve fotbalovém prostředí tak úplně spokojený nebyl a trpěl jste stresem. Kdy to začalo?
Když jsem šel ve svých sedmnácti z dorostu do B týmu. Nebylo úplně běžné začít hrát za muže v tak brzkém věku, takže to byl docela úspěch. Trenéra, který si mě tam tenkrát vzal, jsem měl rád, byl ale dost přísný. Tehdy na trénincích řval a dostával mě pod velký tlak. Tenkrát začalo spoustu mých problémů. Rok a půl, co nás trénoval, jsem byl v křeči pokaždé, když jsem měl vlézt na hřiště.
Pokud vás fotbal stresoval už od sedmnácti let, jak je možné, že jste v něm pokračoval dalších jedenáct sezón?
Ono to nebylo celou dobu jen špatné. Po roce a půl přišel nový trenér a všechno se zase na chvíli změnilo. Další tři roky jsem si fotbal užíval a bavil mě. Pak jsem se dostal do A týmu, to už jsem si říkal, že jsem fakt kousek od vysněné kariéry. Zakousl jsem se do tréninků ještě víc, přestal jsem úplně pít alkohol a všechno jsem obětoval tomu, abych se dostal na vrchol. Posouval jsem se výš a výš, začal jsem hrát ligu, což jsem od malička chtěl. Tím jsem se ale opět začal dostávat pod obrovský tlak. Byl jsem přece jen všem na očích a věděl jsem, že musím mít skvělé výsledky.
Stresu jste se nezbavil ani s přestupy do Montpellier či Slavie?
První půlrok ve Francii jsem byl v takové euforii, že jsem nevnímal nic. Přišel jsem, okamžitě jsem začal hrát a řekl bych, že na pocit nejistoty ani nebyl čas. Když ale skončila sezona a já se zastavil, začal jsem o sobě zase pochybovat. Začal jsem ještě víc makat, řešit jídlo a zhubl jsem během krátké doby asi šest kilo. V Montpellier už jsem se pak jen plácal, musel jsem odejít. Přestup do Slavie byl pro mě návrat domů. I když jsem pořád trochu zápasil s tím, že mě budou platit Číňané. To pro mě bylo neetické kvůli politice, kterou Čína má a se kterou nesouhlasím.
Jako malý jsem plakal, když mě trenér nevzal na zápas.
Mluvil jste s někým o svých pochybách a stresu, který jste dlouhodobě zažíval?
Nikdy, nerad ukazuju svoje slabosti. Ale když jsem oznámil konec kariéry a začal pak o svých problémech mluvit, začaly mi chodit zprávy od bývalých spoluhráčů a kamarádů, že se cítí, nebo v minulosti cítili, stejně. Myslím si ale, že oni sami by to taky nenapsali nikomu jinému, než mně. Já už jsem přece jen ze hry. Obecně je asi jednodušší říct: „Jo, to jsem si zažil taky,“ než být tím, kdo problém pojmenuje a svěří se s ním jako první. Možná kdybych tehdy věděl, že v tom nejsem sám, uměl bych s těmi pocity lépe pracovat.
Letos na podzim jste se tedy rozhodl svoji fotbalovou kariéru ukončit. Jak jste to oznámil rodině?
První jsem se svěřil svojí ženě. Chvíli trvalo, než moje rozhodnutí zpracovala, ale promluvili jsme si a ona nakonec přiznala, že se mě zprvu bála v ukončení kariéry podpořit, kdybych si to náhodou ještě rozmyslel. Pak jsme jeli k mým rodičům do Liberce na návštěvu. Byl jsem rozhodnutý jim svůj plán oznámit, ale celý den jsem rozhovor tak nějak odkládal, až jsem nakonec zbaběle nic neřekl. Doma jsem jim pak napsal dopis. V něm jsem jim popsal celý můj problém, od začátku. Poslal jsem ho a čekal jsem. Oba rodiče mi okamžitě volali. Byli hlavně naštvaní na sebe, že to nepoznali dřív, ale v rozhodnutí mě plně podpořili.
Rodiče vás ovšem podporovali i v začátcích vaší fotbalové kariéry?Určitě, všechno se u nás točilo kolem fotbalu. Mým největším fanouškem byl ale dědeček. Byl št´astný, že jsem sportovec a prožíval se mnou celou moji kariéru. Vyšel na Dukle ty šílený schody jen proto, aby mě viděl hrát. Ale celá rodina kvůli mojí kariéře hodně obětovala. Snažili se mě chránit, aby mě něco nevykolejilo. Všichni museli vidět, že fotbal řeším až moc, ale nikdy mi to neřekli. Nechtěli se mě dotknout, věděli totiž, že bych si to pravděpodobně nepřipustil.
Fotbal mi vzal dětskou radost a spontánnost.
Co si ze sportovního prostředí odnášíte?
Nejvíc asi to, že jsem sám sebe poznal ve velmi náročných situacích. Už vím, jak se chovám, když se mi daří a jsem na vrcholu, a naopak, jak snáším úplné psychické i fyzické dno. A to je něco, co vám dá jedině sport. Donutí vás rychle dospět a nést zodpovědnost.
Mluvíte o rychlém dospívání a přebírání zodpovědnosti. Dá se říct, že vás fotbalová kariéra připravila o jistou bezstarostnost?
Vzalo mi to asi takovou tu dětskou radost a spontánnost. Určitě bylo v mém životě období třeba dvou nebo tří let, během kterého jsem si užíval, že mi začíná vydělávat sport, který miluju. Trávil jsem spoustu času se spoluhráči, chodili jsme se bavit a bylo to fajn. Ale nemohl jsem se jen tak sebrat a odletět na měsíc do zahraničí. Musel jsem pořád být tady, pravidelně trénovat a hlídat si formu. Takže o některé zážitky jsem kvůli tomu přicházel. Ale když se teď ohlédnu, neměnil bych.
Do teď jste byl Lukáš Pokorný – fotbalista. Čemu se chcete věnovat po ukončení fotbalové kariéry?
Už před několika lety jsem s kamarádem Dominikem Kodrasem založil firmu Staca, akademii silového tréninku. Momentálně budujeme nové fitko a já si plánuju udělat trenérský kurz, abych se mohl věnovat nadále sportu, a nedělal tam jenom účetnictví. A pak máme ještě takový sen s tchánem, který je skvělý kuchař. Chtěli bychom si otevřít v Praze restauraci s výčepem.
Máte dvě děti. Dceru (4) a syna (2). Dáte je na fotbal?
Syn si už teď chce kopat, moc ho to baví a mě to vlastně vrací do dětství. Na fotbal ho určitě dám, ale budu k tomu určitě přistupovat tak, aby to nebyla jediná věc, kterou by mohl v životě dělat. Chci ho rozvíjet komplexně. Nepřijde mi zdravé být od malička v jednom prostředí. A dcera zatím ke sportu moc blízko nemá, mnohem raději maluje, už teď je v tom lepší než já.
