Loutky beru jako metaforu manipulace, říká mladý umělec Jozef Jiskra
Co podle vás může Kafka předat současné generaci?
Myslím, že Kafka je u mladé generace pořád oblíbeným autorem. V našem věku máme stále touhu něco měnit, uvědomujeme si bolestnou přítomnost jevů, o kterých Kafka psal, a které mezi námi stále trvají. Důležitou roli zde jistě hraje tápání a nejistota Kafkových hrdinů. Takové sváry prožíváme všichni. Důvěrně známé je pro Kafkovy čtenáře také nepochopení okolí, kterému jeho hlavní hrdinové musí čelit. A na Kafkově osobnosti je myslím sympatická i jeho skromnost.
Ke zpracování jste si vybral jeho román Zámek. Proč právě tohle dílo?
Mám ho z Kafkových děl nejraději. I z toho důvodu, že ho Kafka napsal z velké části na Frýdlantsku, v našem kraji. Na zámku Frýdlant jsem i provázel, takže mám vztah i přímo k tomu místu. A samozřejmě mě fascinuje celá atmosféra tohoto díla.
A nápad pojmout zpracování jako loutkohru se zrodil jak?
Když mě oslovila autorka projektu Knihy trochu jinak Petra Čiháková, zda bych v souvislosti s Kafkovým výročím nechtěl zpracovat nějaké jeho dílo, chtěl jsem původně přijít s divadelním pojetím. Rázem se však vyskytl problém s nedostatkem herců, a tak jsem zvolil formu loutkohry. Její nespornou výhodou je hojnost aktérů. Pokud vám je nesežere dřevomorka.
Řekněte nám ještě víc o vašem loutkovém pojetí hry.
V kontextu románu odkrývají loutky netušené možnosti. Lze je totiž použít i coby metaforu manipulace. Hlavní postava K. se snaží vybojovat si místo v rámci absurdního aparátu zámku. Ale čím více se snaží stát si za svým, tím více individuality a vůle ztrácí. Až se z něho stává loutka, jejímž osudem zpoza kulis hýbe někdo jiný. Na tomto základu se dobře vykresloval vztah loutky a jejího vodiče, díky tomu jsme mohli jít v inscenaci také více do prostoru a zaměřit se i na integraci s divákem.
Jaké to vůbec pro vás bylo hrát v pražské Betlémské kapli?
Fascinující. Z historického místa, kde kázal i mistr Jan Hus, jsme měli všichni respekt. Byl tam i tlak a nejistota, k čemuž ovšem napomohl i fakt, že jsme kvůli dopravní zácpě přijeli do Prahy o hodinu a půl později. Nakonec ale vše dobře dopadlo a hraní jsme si užili.
Jak dlouho hra vznikala?
Přibližně dva měsíce jsem psal a dva měsíce jsme zkoušeli. Ještě ale budu psát a budeme zkoušet, protože to stále není celé. To, co jsme ukázali v Betlémské kapli, byla asi čtvrtina románu.
Studujete na libereckém gymnáziu Doctrina, jak náročné pro vás je skloubit všechny vaše projekty se studiem?
Musím říct, že mi vedení školy v uvolňování kvůli mimoškolním aktivitám vychází vždy mimořádně vstříc. Gymnázium má své nesporné klady, zejména, co se pedagogů týče, byt´ je zde lehce patrný absurdní důraz na systém – to je jako vystřižené z Kafky.
A po gymnáziu máte v plánu věnovat se nějakému uměleckému oboru, třeba právě divadlu?
Mým největším snem je obor režie a dramaturgie alternativního a loutkového divadla na DAMU anebo divadelní režie/dramaturgie na JAMU. Také bych rád zkusil přijímačky na Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara, obor animace.
Mezi vaše nedávné úspěchy patří určitě i vítězství v soutěži o Cenu rodičů za nejlepší prezentaci projektů – Fanda 2024. Uspěl jste s tématem „Doba jednoho slunce. Indiánská kultura v letech 1870-1890“. Čím je vám právě indiánská kultura blízká?
O indiánskou kulturu se zajímám od nejranějšího dětství a vnímám ji jako svoji nedílnou součást. Blízký je mi duchovní přístup, vazby na komunitu, pokora, respekt k sobě i ke světu. Indiáni jsou si vědomi, že svět se netočí jen kolem člověka, ale že jsme jen součástí velkého zázraku života. Věří, že se tu nachází něco, co nás hluboko přesahuje. Jsem mimo jiné i členem sdružení českých euroindiánů Indian Corral, v rámci něhož se účastním akcí, jako jsou táboření v autentickém oblečení, které si sami vyrábíme podle indiánských originálů z muzeí.
