Kvalita týmů v české lize šla neuvěřitelně nahoru, říká novinář Bartoloměj Černík
Fotbal ho bavil odmalička, ale brzy pochopil, že silnější než chut´ hrát, byla touha o hře psát. Žurnalistiku vystudoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK) a nyní patří Bartoloměj Černík (26) mezi výrazné tváře deníku Sport i podcastu Liga naruby, který mapuje dění v tuzemském fotbale. V rozhovoru mluví o svých začátcích v novinařině, inspiraci zahraničními médii nebo o tom, jak se vypořádává s kritikou.
Jak jste se dostal ke sportovní žurnalistice, a proč právě fotbal?
Jsou to spojené nádoby, když už fotbal, tak v žurnalistice, protože mě sice hrát baví, ale nikdy jsem v něm nebyl příliš dobrý a spíš jsem byl divák. Úplně mě nadchnul v roce 2010 během mistrovství světa. Vedl jsem si osobní statistiky, psal jsem si reportáže ze zápasů. Nejdříve jsem chtěl komentovat jako Jaromír Bosák. Když jsem vybíral vysokou školu, tak jsem zvolil žurnalistiku na FSV UK. O specializaci na fotbal pak bylo poměrně brzy jasno.
Je někdo, kdo vás v profesní kariéře nejvíce ovlivnil?
Kromě mé adorace pana Bosáka jsem jako teenager hledal podněty spíše v zahraničí. Naše liga šla dlouho mimo mě, tudíž můj kontakt s českými sportovními médii byl skrze televizi. Tam jsem moc inspirace nepobral, naopak mě někdy rozčilovalo, na jak nízké úrovni byla různá expertní studia k zápasům.
Ze kterých zahraničních médií jste čerpal?
Vypíchnu třeba pořad BBC Match of the Day, podrobné analýzy na webu The Athletic, nebo celou řadu podcastů. Nyní už se inspiruji u současných českých kolegů. Konkrétně z deníku Sport vypíchnu Jiřího Fejgla a Michala Kvasnicu, ale i další. V branži jsou déle než já, jsou vypsaní, vědí, jak co funguje. Čtu všechny jejich články a to, co se mi u nich líbí, se snažím aplikovat i do své práce.
Zažil jste někdy kritiku od klubů, hráčů či agentů kvůli tomu, co jste napsal?
Jistě, a to jsem v iSportu teprve přes rok a půl. Česko je malý rybníček, naše články a podcasty konzumují nejen fanoušci, ale i hráči, trenéři či funkcionáři. Pokud je kritika zasloužená, nesmíte nad ní mávnout rukou. Když si ale za svým názorem stojíte, nejlepším způsobem je nechat ji být.
Můžete zmínit konkrétní příklady?
Nespokojeně mi telefonoval třeba trenér Dukly Petr Rada po kauze jeho nevhodných nadávek, Miroslav Koubek z Plzně zase o nějakých názorech v podcastu Liga naruby. Nepříjemně proti mně vystoupil jeden fotbalový agent, který s naší redakcí moc nevychází. Vím, že věci, které napíšu, mají někdy nepříjemnou odezvu v nejvyšších patrech na Slavii. Především, když jde o nějakou informaci, která neměla vyplout na veřejnost.
Česká první liga láká do ochozů víc a víc diváků, na Spartě či Slavii je často vyprodáno. Jak hodnotíte její vývoj a stoupající úroveň v posledních letech?
Musím říct, že to, co se děje na hřišti, jde ruku v ruce se servisem kolem. Promo ligy, práce klubů s fanoušky, práce televize, to vše ze soutěže dělá možná ještě lepší produkt, než doopravdy vidíme na trávníku. I kvalita týmů šla neuvěřitelně nahoru. Bavil jsem se o tom s několika trenéry, především defenziva v naší lize už snese opravdu top měřítka. Prostor pro zlepšení tady ale je – aby více financí šlo do hracích a tréninkových ploch.
Deník Sport každé pondělí vydává podcast Ligy naruby, který má na YouTube průměrně 25 tisíc zhlédnutí. Je to správná cesta k tomu, jak fanouškům přiblížit fotbalové zákulisí a dění v jednotlivých klubech uvolněnou a humornou formou?
Stoprocentně. Lidé čtou méně a méně, což je za mě škoda, ale nejsme tady od toho, abychom trend překrucovali, musíme jít s ním. Video, audio, sociální sítě. Pokud nějaké médium tímto směrem nezapne, bude mít problém. Kromě humoru a uvolněného stylu dává podcast ještě jednu dobrou příležitost – vkládat do obsahu více svých názorů. Můžete zmínit zákulisní maličkost, o které by nemělo cenu psát samotný článek.
