Kočárek místo invalidního vozíku už na ulicích neuvidíte
Když byla sametová revoluce, bylo Radku Musílkovi (40) deset let. K životu na invalidním vozíku je odkázán od svého narození, kdy mu při porodu lékaři poškodili míchu. Dobře si pamatuje na to, jak těžké bylo před rokem 1989 vozík získat. „Až do roku 1989 jsem musel jezdit v kočárku, protože na vozíky byla dlouhá čekací doba,“ vzpomíná Musílek. Dnes postižený dostane od pojišt´ovny invalidní vozík téměř okamžitě.
Už nejsou vyčlenění
V minulosti neexistovaly ani asistenční služby a lidé s tělesným postižením byli odkázáni na pomoc rodiny. „Mám báječné rodiče, kteří mne všude vozili na jednoduchém kočárku pro větší děti. V Liberci se takové vyráběly a počítalo se s tím, že v nich budou jezdit právě postižení než malé děti,“ vysvětluje Musílek.
Komunistický režim postižené také vyčleňoval z veřejného života. „Byli bráni jako něco, co se do společnosti nehodí a lidé ani nevěděli, jak se k nim mají chovat,“ říká tisková mluvčí centra Paraple Monika Warnesová. Proto vozíčkáři trávili většinu času doma. Měli minimum možností seberealizace, pracovních uplatnění či volnočasových aktivit.
Bezbariérový přístup
Po revoluci se situace pro vozíčkáře výrazně změnila. Začalo přibývat bezbariérových prostor a asistenčních služeb. Nyní mohou i vozíčkáři sportovat, cestovat, řídit auto, nebo navštěvovat kina a divadla. „Tenkrát jsem se nedostal ani na nákup, protože do obchodu vedly schody,“ popisuje Musílek. Přestože ani dnes nejsou podmínky pro život na vozíku ideální, s předrevolučním obdobím jsou nesrovnatelné. „Bavila jsem se s kamarádem, který říkal, že dnes je život na vozíku radost,“ směje se vozíčkářka Nina Křehotová (35).
