Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky
hlavní foto rozhovor strojvedoucí

Když v kolejišti vidím lidi, troubím a modlím se, aby uskočili, říká strojvedoucí Pavel Havlíček

Už jako malý kluk se Pavel Havlíček (26) chtěl stát řidičem lokomotivy. Splnilo se mu to. Dnes říká, že tahle práce není pro každého, už proto, že strojvedoucí dnes dělají i práci, kterou měly dříve na starost jiné profese. Právě větší náročnost práce a únava může být podle Havlíčka důvodem řady železničních nehod, které se v poslední době v Česku staly.

Minulý týden prohlásil šéf Českých drah Miroslav Kupec, že za časté srážky vlaků v poslední dnech nemůže systém, ale jen strojvedoucí. Souhlasíte s tím?
Je to chyba strojvedoucího, ale otázkou zůstává, co bylo příčinou srážky a co ovlivnilo jeho pozornost. Problém je, že spoustu věcí si musíme dneska jako strojvedoucí dělat sami. Musíme si připojovat nebo odpojovat vagóny a lokomotivy, dělat sami zkoušku brzd, někdy dokonce zastupujeme i výpravčí. Dříve na tyto pozice byli určeni jiní lidé, ale jelikož České dráhy šetří a propouští, tak ta práce přešla na nás. A pak je člověk přetažený, myslí na to, jak už bude doma v posteli a z nepozornosti nebo únavy udělá nějakou chybu. Nejsme stroje, to by si vedení mělo uvědomit.

Není to asi jednoduché povolání…                                                                     
To není. Člověk k tomu musí mít vztah a být i psychicky odolný. Nejhorší na tom pro mne je asi ranní vstávání. Několikrát do měsíce musím vstávat ve dvě nebo ve tři ráno. Do toho mám i několikrát noční, pak den nebo dva volno a zase třeba dva dny denní. Já to zatím zvládám, ale někteří kolegové si stěžují, že je toho na ně hodně. Plus je v tomto povolání hodně stresových faktorů. Není vůbec jednoduché brzdit se 400 tunovým vlakem plným lidí v rychlosti 120 km/h, když se najednou objeví v kolejišti auta, lidé nebo popadané stromy. 

Stalo se vám to někdy, že byste měl auto na kolejích?
Auto jsem tam nikdy naštěstí neměl a doufám, že ani mít nebudu. Lidi tam ale už nějací byli. Když jsem je viděl, začal jsem troubit a modlil se, aby uskočili, což se díkybohu zatím vždy stalo.

Škola pro mašinfíry není 

Strojvedoucím jste už pět let. Jak jste se k té práci dostal?
Od mala jsem si hrál na strojvedoucího. Když jsem byl starší, začaly mě zajímat různé počítačové simulátory na řízení lokomotivy, a tak jsem ji začal řídit, i když tenkrát jen virtuálně. Šel jsem si za svým snem a jsem št´astný, že jsem to dokázal.

Co musí člověk absolvovat před tím, než poprvé sám usedne do kabiny a rozjede vlak?
Vyloženě škola na to není, ale předpokládá se, že ten, kdo chce tuto práci vykonávat, bude mít za sebou nějakou odbornou školu, nejlépe s maturitou.Já jsem studoval střední průmyslovou školu dopravní v Praze. Pak jsem absolvoval u Českých drah přijímací pohovor a vzali mě. Následoval dílenský zácvik, kdy jsem byl přidělen pod mistra a spolu s dalšími kolegy jsem opravoval lokomotivy nebo vagóny. Potom jsem musel udělat zácvikový kurz, dále zkoušku na strojvedoucího, a následně takzvané najíždění, což je zácvik už za jízdy s nějakým zkušenějším kolegou a pak ještě další zkoušky, než jsem konečně mohl jet sám.

Jak dlouho to trvalo, než jste měl všechny kurzy a zkoušky hotové?
Trvalo to bezmála rok, než jsem prvně mohl začít řídit sám.

O práci strojvedoucího snil Pavel Havlíček už jako malý kluk. Zdroj: archiv Pavla Havlíčka

Svatba na nádraží

Říkal jste, že jste chtěl být strojvedoucím od dětství. Nepřišel jste v dospělosti o iluze?
Nepřišel, je to pro mne stále i koníček. Jsem i členem spolku Kolej – to je klub, kde se zabýváme opravou historických vagónů a vozidel. Momentálně máme v provozu jednu posunovací lokomotivu z roku 1969, se kterou jezdíme v oblasti Českého ráje a ještě jeden motorový vůz, se kterým jezdíme asi nejvíc. Kdokoliv si u nás může objednat svůj vlak a můžeme pak s ním jezdit v rámci celé republiky. Tyto historické lokomotivy ale může řídit jen ten, kdo má speciální zkoušky a to jsme ve spolku momentálně tři.

Když je pro vás práce i koníčkem, žádné starosti a trápení z ní nemáte?
Práci si domu netahám. Občas ale vlastně ano, když se s manželkou, co dělá vlakvedoucí, bavíme, jaký jsme měli den. Někdy spolu ale i jezdíme v jednom vlaku, což je milé.

Seznámili jste se ve vlaku?
Možná to zní legračně, ale je to tak. Já řídil rychlík z Turnova do Prahy a ona v tom vlaku dělala průvodčí. Při cestě zpět jsme si začali povídat, přeskočila jiskra a po roce jsme se vzali.

A svatba byla na železnici? 
Ano, brali jsme se loni na nádraží v Rovensku pod Troskami. Přijeli jsme tam i se všemi hosty vypůjčenou historickou mašinou z Turnova, na nádraží jsme se vzali a po obřadu jeli zase zpátky do Turnova, kde jsme měli v železničním depu hostinu a oslavu. Zpátky jsem vlak řídil já, takže jsme do toho společného života doslova společně vjeli.


Petra Macháčková
Petra Macháčková
Jsem studentka třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky. Pocházím ze severozápadních Čech, kam se ráda vracím, když už mi Praha leze krkem. Ve volných chvílích si ráda čtu, cvičím jógu, poslouchám podcasty a objevuji nové podniky, kde zaženu žízeň či hlad.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.