Když tělo neodpovídá pohlaví. Transgendeři se mnohdy potýkají s psychickými problémy
Středoškolský student Viki H. (18), který si z rodinných důvodů nepřál zveřejnění příjmení, navštívil kvůli své transsexualitě už ve čtrnácti letech sexuologa. Patří mezi tzv. FtM (Female to Male – z ženy na muže, pozn. redakce), kterých je mezi transgendery obecně více. „Když jsem mámě řekl, že jsem trans, nevzala to hned dobře. Chvíli trvalo, než jsem se dostal do péče lékaře,” popisuje Viki, který navštívil znovu odborníka až po roce. V šestnácti letech začal užívat injekční roztok s obsahem testosteronu. Ten mu momentálně vpichuje jeho praktická lékařka každé tři týdny. I když se Vikiho matka zpočátku účinků hormonů obávala, časem si na transsexualitu svého dítěte zvykla.
Jak sám popisuje, prošel si i mnohými nepříjemnostmi. Ve svém těle se dříve necítil sám sebou, trpěl úzkostmi, na které začal později brát léky. Zároveň se u něj projevila porucha příjmu potravy. „Snažil jsem se zhubnout, abych si zastavil menstruaci a zmenšil prsa,” přiznává Viki. Začal nosit i binder, speciální kus látky, který stahuje poprsí: „To občas dělám i teď, abych měl plochý hrudník a také proto, aby lidé nekoukali špatně.” Porucha příjmu potravy u něj ustala až v momentě, kdy mu díky testosteronu skončil menstruační cyklus.
Coming out může lidem ulevit
Psychické problémy jsou v případě transgenderů velmi časté. Vyplývají většinou z pohlavní dysforie, což je rozpor mezi duševním, biologickým a sociologickým pohlavím. Tím se myslí například, když okolí oslovuje trans osoby ve špatném rodě. „Tělesnost, zejména přítomnost některých partií, je pro tyto osoby velkým trápením a významným způsobem omezuje jejich sociální fungování,” konstatuje sexuoložka Hana Fifková (59) a dodává, že během procesu změny pohlaví se dají nepříjemné stavy zmírnit, nebo dokonce odstranit. Počáteční úlevou od psychických problémů je mnohdy coming out. „Poté, co jsem se veřejně svěřil okolí, se mi ulevilo. Hlavně proto, že jsem konečně řekl nahlas pravdu a mohl jsem dát věci do pohybu,” popisuje Viki, který v poslední době nebere už žádné prášky na úzkosti a dochází pouze na terapie.
Úřední změna pohlaví je složitá
Student David (22), který si kvůli osobním důvodům přeje uveřejnit pouze křestní jméno, podstupuje už dva roky hormonální léčbu. Poté, co se ve dvaceti letech svěřil okolí se svou transsexualitou, si zažádal o změnu jména. K té může dojít pouze na základě posudku od sexuologa a jedinci je pak předložen seznam neutrálních jmen, například Alex, Jindra nebo Nikita. Ne vždy ho však osoby používají: „Máma mi řekla, že i když jsem plnoletý, má i tak právo vybrat mi jméno. Rodiče se kvůli tomu sešli, i když jsou rozvedení. Společně jsme se shodli na Davidovi.“
Přijetí jiného křestního jména je sice zákonem možné, má ale svá pravidla. Pokud nemá osoba úředně změněné pohlaví, smí si zvolit buď jméno neutrální, nebo takové, které odpovídá pohlaví, jež je uvedené v rodném listě. Oficiální změna je však v případě FtM podmíněná hysterektomií, neboli odebráním dělohy, kterou však část transgenderů nechce podstoupit kvůli zdravotním rizikům. David ji nicméně absolvoval v polovině srpna bez komplikací. Ještě před sterilizací si nechal zmrazit vajíčka, aby mohl mít v budoucnu vlastní dítě. „Momentálně jsem úředně muž. Čekám už jen, až mi poštou přijde rodný list, na kterém budu mít jiné rodné číslo,” vysvětluje.
Rodiče jsou mnohdy největší oporou
Podle Davida se část transgenderů nechce otáčet za tím, co bylo kdysi. To se týká i jejich příbuzných. Pavlína Fichta Čierná (52), umělkyně a matka Claudea Johanna Čierneho (18), stojí za výstavou Za trest, která se trans problematice věnuje. „Ve chvíli, kdy se mě někdo zeptal na ‚Johanku‘, jsem měla knedlík v krku, protože mi nešlo mluvit o dítěti v ženském rodě,” říká Čierná, která stála synovi celou dobu po boku. „Moje máma pro mě hodně udělala. Nebýt její podpory a úsilí, možná bych tu už ani nebyl,” poukazuje Claude na důležitost pomoci ze strany rodičů. S tím souhlasí i David, který se setkal s podobným přístupem rodiny. Někteří transgendeři, podobně jako Viki H., v tomto ohledu ale takové štěstí nemají. Proto je podle Davida potřeba o tématu mluvit: „Je důležité sdělovat příběhy a rozšiřovat povědomí, ale nenásilným způsobem, jako je třeba otevřený rozhovor nebo článek.” Pro transgendery je kromě pochopení okolí zásadní i dostupnost lékařské péče. To tvrdí i Johann, který dříve trpěl depresemi: „Jakmile jsem se dostal k vytouženým změnám, vše se začalo rapidně zlepšovat.”
