Kdybych nebyl cílevědomý, nedostal bych se tak daleko, říká česká šipkařská jednička Karel Sedláček
Fanoušci šipek v Česku začali díky vám vytvářet šipkařskou komunitu, jak to vnímáte?
Zní to krásně. Šipky hraji kolem 20 let, ale až v posledních letech se jim dostává pozornost, kterou si podle mě zaslouží.
Co vás motivovalo celých 20 let?
Věcí bylo víc, ale hlavně moje cílevědomost a ctižádostivost. Vždy si vytyčím nějaký cíl, a za ním si jdu. Se šipkami to bylo stejně. Řekl jsem si, že jednou budu hrát na profesionální úrovni a povedlo se mi tohoto cíle dosáhnout.
Chtěl byste dojít až na úroveň, na níž budou šipky váš primární zdroj příjmů?
Určitě. Možnosti teď mám, díky PDC ProTourCard, kterou jsem si před dvěmi lety vyházel. Mám možnost se díky ní účastnit turnajů, ze kterých získám peníze jak pro sebe, tak do světového žebříčku. Tuto kartu má pouze 128 hráčů na světě a po roce turnajů jich zůstane pouze 64. Zbytek si ji musí obhájit na turnaji zvaném Qschool. Je to teď jenom o tom, jak s touto možností naložím.
Jaké mety chcete dosáhnout?
Chtěl bych se minimálně probojovat do světové šestnáctky. Ještě se budu otrkávat, bude to trvat, ale tam je můj cíl.
Nemá vaše rodina těch šipek až nad hlavu?
(Smích) Určitě ano. Díky koronaviru jsem teď více doma. Zhruba jednou za měsíc na týden odjedu. Za normálního stavu jsem rád, když mám jeden volný víkend v měsíci.
Začaly šipky váš rodinný život omezovat?
Beru to z té druhé stránky. Je to věc, kterou jsem si vysnil, vydupal, vyházel. Mám teď možnost se posunout hodně dopředu. Ano, odepírám čas rodině, na druhou stranu ji tím můžu i finančně zabezpečit. Je to jako každá jiná dráha profesionálního sportovce.
Ale stále máte ještě stabilní práci jinde.
Ano, sedím hodně v kanceláři. Vlastním sklad s technickým plynem, kde pracují ješta dva zaměstnanci. Rozvážíme do firem v okolí. I přes úspěch v šipkách si ho nechám, ale ne jako zadní vrátka. Spíš se nechci loučit s věcí, kterou jsem vybudoval od začátku.
Vaše přezdívka je “Zlej Kája”. Jak je to ve skutečnosti? Jste zlý i doma na děti?
Nejsem. Skutečnost je taková, že zařvat umím, ale mé dvě malé dcery to neberou vážně. Tvrdou ruku má u nás manželka a děti se pak ke mně, za hodným Kájíčkem, běží vyplakat. Děti si hlavně užívám.
Podědila některá z dcer talent a chut´ k hraní šipek?
Starší dcery si hodí, ale šipky je nijak neoslovily. Když jsem pryč, kouknou se na mé zápasy, ale nic víc.
Práce vznikla v rámci studia zaměření Rozhlasové publicistiky na VOŠP. Autorkou je Sára Stankovská.