Jsme klauni v ženských šatech, děláme show, říká frontman studentské kapely
Na koncertech vystupujete v ženských šatech nebo polonazí s extravagantním líčením. Proč to děláte?
Přijde mi, že každá studentská kapela je umělá. Na podiu vidíte čtyři kluky v černých košilích, kteří publikum nudí. My chceme dělat show. Upoutat diváky, aby si během našeho hraní nedošli třikrát na cigárko. Posluchačům je úplně jedno, co hrajeme. Stalo se nám, že jsme nepodali dobrý hudební výkon, ale publikum stejně zůstalo. Diváci nás přijímají, protože se nám daří vytvářit skvělou atmosféru. Jsme v podstatě klauni. Pro mě je důležitý text, který zpívám, ale nezáleží mi na tom, že ho lidé třeba nevnímají.
Poslouchá tedy někdo vaše alba, když na koncerty diváci chodí kvůli atmosféře?
Je náročné vytvořit muziku, která bude dobře znít i ve sluchátkách. I kdyby si alba nikdo nepouštěl, proces tvorby byl velkou zkušeností. Ale na studentskou kapelu máme na Spotify vlastně slušnou měsíční poslechovost. Koncertům se daří ještě víc. Odhaduju, že na ně chodí okolo stovky lidí.
Když mají vaše koncerty úspěch, zkusíte se po maturitě hraním v kapele živit, nebo budete pokračovat studiem na vysoké škole?
Bylo by samozřejmě krásné živit se hraním, ale všichni jsme realisti a víme, že stát se muzikanty na plný úvazek není jednoduché. Chtěl bych se živit skládáním hudby do filmů, pokud se mi podaří dostat se na vysokou školu SAE ve Velké Británii. Má prestiž, navíc jsem v Česku nenašel obdobnou školu. Od vzdělání si slibuju, že mě v muzice posune a poznám inspirativní lidi. I když studium nám všem jde dost průměrně, ani ne kvůli naší kapele, ale celkovému nezájmu. Bubeník by se chtěl stát zvukařem, ostatní k hudbě ve svém povolání nesměřují.
„Nebaví mě dělat pořád stejnou hudbu.“
Jak jste dali kapelu dohromady?
Před čtyřmi lety v prvním ročníku na gymnáziu náš kytarista Radovan Maryška vytvořil skupinu na Messengeru. Tam přidal asi patnáct studentů z ročníku, kteří ovládali hru na hudební nastroj. Ukázalo se, že ne každý chce být součástí rockové kapely. Chtěli jsme si dát jméno The Koblížci. Naštěstí jsme zvolili lepší název. Pojmenovali jsme se The Bottom jako dno dopitého půllitru, protože máme kladný vztah k alkoholu. A samozřejmě je to odkaz na náš pubertální splín, kterým jsme v patnácti trpěli.
Často střídáte hudební žánry. Jaký je za tím záměr?
Nebaví dělat pořád to samé. V současné chvíli směřujeme k metalu. Hodně mě ovlivňuje muzika, kterou poslouchám. Kluci z kapely už ví, že když zítra přijdu na zkoušku a budu poslouchat novou jazzovou kapelu, pravděpodobně se to odrazí na stylu naší hudby. V současné chvíli mě baví i klasika. Obávám se ale, že ta se do tvorby nepromítne. Chybí nám totiž houslista.
Odráží se hudba, kterou posloucháte, i na textech?
Trochu ano. Vzhledem k žánru, ke kterému se ubíráme, zahrnuju třeba screaming (typická forma vokalizace využívaná v metalu, pozn. red.). Témata písniček se ale také často mění. Na začátku tvorby jsem skládal hlavně o lásce k dívkám. V albu Special People se věnuju mezigeneračním problémům pubert´áků a třeba i tomu, že mladí lidé mají problém jít v konverzaci do hloubky. Naše poslední tvorba se týká mých pocitů.
„Při tvorbě zkušebny jsme si nejspíš zkrátili život o deset let.“
Pod vašimi písněmi se objevují komentáře, že byste měli zlepšit anglickou výslovnost. Stává se vám často, že lidé vašim textům nerozumí?
Stává a má to dva důvody. V jednom kratším albu zpíval Radovan Maryška, jehož angličtina nebyla dobrá, proto už nezpívá. Moje angličtina sice není perfektní, ale snažím se na výslovnosti pracovat. A druhým důvodem je, že jsem měl na koncertech o svém zpěvu velké pochybnosti, tak jsem často zvukaři v klubu říkal, že vlastně na nazvučení zpěvu tolik nezáleží. Možná proto nám často nebylo rozumět. Sice si pořád nejsem ve zpěvu jistý, ale už se nebojím zpívat naplno. Mám dostatečnou oporu v kapele a v části rodiny.
Jen v části?
Otec nás považuje za nevkusnou kapelu, protože se na sítích prezentujeme s velkou dávkou nadsázky, což zahrnuje sprostá slova a sem tam nevhodné fotky. Mamka mi ale hraní schvaluje, ostatní členy kapely rodiče také podporují. Táta baskytaristy nám dovolil zkoušet ve svém areálu před demolicí na Žižkově. I když při přípravě zkušebny jsme si pravděpodobně zkrátili život o deset let.
Jak to?
Používali jsme na odhlučnění levnou a asi i lehce jedovatou pěnu. Měli jsme sice respirátory, ale i tak nás při lepení materiálu na zeď svědilo celé tělo.
