Ještě jednou vystřelím a upadne mi rameno. Házená po půl roce pořádně bolela
Už mezi dveřmi haly slyším veselé štěbetání z šatny. Po dlouhé izolaci jsme se každá těšila na změnu prostředí, ale i na klasické drby. Konečně jsme zase spolu! Po chvíli vykecávání v šatně se ale musíme rychle převléknout a pět minut před osmnáctou hodinou se přesouváme do haly, abychom byly na prvním tréninku včas. „Bojím se, že jsem zapomněla házet,“ svěřuji se spoluhráčce nervózně. Po chvíli dorazí trenér a trénink začíná.
Do nuceného zastavení soutěží se nám tuto sezónu vedlo skvěle. Tabulkově jsme sice druhé, ale to jen proto, že první tým má odehráno více zápasů, tudíž získal i více bodů. Ambice je ale jasná: chceme postoupit do nejvyšší české soutěže. Soutěž je zatím kvůli pandemii pozastavena, a tak není jisté, kdy znovu přijdou zápasy. Atmosféra v klubu je i proto napjatá, samy se chceme dostat do co nejlepší kondice, ale zároveň musíme dodržovat nařízení vlády.
Už při rozcvičce je znát, kdo individuální plán flákal a kdo ho poctivě plnil. I když jsem doma běhala a cvičila, je znát, že pohyb při házené je zcela jiný, komplexnější. Jedna spoluhráčka se dokonce musí při běhu zastavit – píchá ji v boku. Odbýt přípravu se nevyplácí. Ale i přes dodržení individuálu je společné trénování náročné. Najednou se totiž nesoustředím jen na svůj dech a jestli cvik provádím správně, ale musím také vnímat i své okolí a poslouchat pokyny trenéra. Je to nezvyk a únava přichází o dost dříve. I tak společné sportování baví mnohem víc než domácí cvičení.
V půlce tréninku, je na všech znát vyčerpání. Z lavičky se nikomu po krátké pauze nechce vstát, ale ještě není konec. Na řadu přichází střelba na bránu. Musíme se každá postavit na svůj post a jde se na věc. „Ještě jednou vystřelím a upadne mi rameno.,“ pomyslím si po deseti minutách. Naštěstí jsem přežila i další kruté minuty střelby a nervozita ze mě opadla. Trenér ale není moc spokojený, protože netrefujeme bránu. „Soustřeďte se,“ zvyšuje hlas a zamračeně nás sleduje. Některé spoluhráčky se po pár střelách chytají za ramena, která je bolí kvůli enormní a nezvyklé námaze. Nakonec se však téměř všechny rozstřílíme a začínají padat góly. „Výborně,“ chválí trenér.
Po dvouhodinovém tréninku nás čeká už jen protáhnutí a uvolnění napjatých svalů. „Odpočiňte si a zítra jedeme znova,“ usmívá se trenér a my můžeme odejít do šatny. Zde už panuje pouze unavené ticho. Nikdo už nemá energii na mluvení a všichni se jen těší domů, na jídlo a do postele. Další trénink je hned ráno a já už teď vím, že ucítím každý sval.
