„Je mi za dvě minuty sto a zatím jsem nedospěla,“ říká zpěvačka Paniky Daniela Litváková

Na hudební scéně jste aktivní již desítky let. Jak jste se k muzice dostala?
Hudba byla moji součástí odmalička, nikdy jsem ale neměla za cíl se jí živit. Maminka hrála na několik nástrojů, a tak jsem docela logicky s nástupem do první třídy začala chodit do hudebky na klavír a kytaru. První kapelu jsem měla s dvěma spolužáky na gymnáziu. Jinak jsem díky hudbě spíš proplouvala životem. Například známku z ruštiny mi dali jen díky tomu, že když byla možnost, vzala jsem kytaru a vystoupila. Šlo to všechno lehce, nikdy jsem nestrádala a nedřela, abych mohla být jednou na pódiu.

Jak jste se přidala k již existující Panice?
Na vysoké škole jsem potkala saxofonistku Kateřinu Nejespovou, spolu jsme nahrávaly písně pro hudební sdružení Hokaido, kde jsme patřily do takzvané mladé frakce. Kateřina přišla s tím, že písničku, co jsme napsaly v Hokaidu, bychom mohly zahrát s Panikou, kde ona již působila. Hostovala jsem s nimi později roku 86 v Junior klubu na Chmelnici a kapelu už nikdy neopustila.  Na začátku to nebyla ani čistě dívčí kapela. Chvíli jsme měli dokonce bubeníka, jelikož ženu za bubny jsme nesehnali.

Panika vznikla roku 1986, svých prvních autorských písní se dočkala až ve svém znovuobnovení o devět let později. Kdo vám ze začátku psal texty?
Nejdřív vznikla kapela a až pak se hledal repertoár. Vybrali jsme si některé písničky z Hokaida. Například Holky z tý druhý party nebo Jsem nahoře bez, které napsal Václav Křístek. Naši nejznámější píseň Vysočany – Libeň napsal Jiří Dědeček a nejdřív se mu nápad, že bychom ji měli hrát, nelíbil, nakonec ale vše dobře dopadlo. Jde o písně, které dodnes lidé znají a spojují je s námi, původně pro nás ale nebyly.

Tato již dívčí skupina si dala na sedm let pauzu. Hrála jste v mezidobí jinde?
S Kateřinou jsme založily kapelu „69“. Na baskytaru s námi hrál Honza Maxa ze skupiny Vltava. K prvnímu koncertu, který měl být Na Chmelnici, ale nikdy nedošlo, protože byla revoluce a stávkovalo se. Pak jsme s Kateřinou obě otěhotněly a odešly i z Paniky. Docela vtipně se mi narodila dcera a jí syn ve stejný den. Poté jsem roku 1991 dostala nabídku od Hudby Praha, kde jim právě odcházela vokalistka. Mezi sebou jsme se v kapelách všichni znali právě z Chmelnice. Dělali jsme vždy různé zájezdy a okolí se děsilo, kde vystoupíme z autobusu, protože nás bylo hodně a byli jsme mladí a hluční.

Panika měla mezi svými aktivními roky velké prodlevy. Jak jste se dokázaly dát po několika letech zase dohromady, i když třeba ne v úplně kompletní sestavě?
Odrostly nám první děti a my zase měly víc času. V roce 1997 přišla basistka Nora Pavlíková, že bychom se mohly opět sejít. Eva Volná, zpěvačka a zakladatelka kapely, měla u sebe doma ve sklepě zkušebnu, takže jsme vždy měly zázemí a útočiště. Tímhle způsobem fungujeme doteď, jedna se ozve a sejdeme se. Ne vždy mohou všechny, a tak se přizve někdo nový. Primárně jsme vždy sháněly ženy, ale ve finále s námi i chvíli bubnoval Štěpán Smetáček. Poslední koncerty do roku 2016 jsme hrály spíše rekreačně, hodně třeba v Malostranské Besedě. Teď už dlouho nic nebylo, jelikož se do života zapojují zdravotní problémy a s nimi je to složitější.

V roce 2001 o vás Pavla Jossonová napsala na serveru Tamto.cz, že se z Češek nejvíc přibližujete abstraktnímu internacionálnímu modelu rockerky. Cítila jste se někdy jako zosobnění rocku?
Tak jsem to asi nikdy neviděla. Je pravda, že nejdu pro sprostý slovo daleko a celé moje působení ve všem je trochu punk. Asi to tím Pavla myslela. S Martinem Krausem z kapely Krausbery si říkáme: „Je nám za dvě minuty sto a zatím jsme nedospěli.“ Pořád děláme nějaký boty a kraviny, ale jde to perfektně skloubit s tím, že mám dvě dcery a dvě vnoučata. Chvíli jsem maminka, chvíli babička a chvíli zase ďábel. Žádná hospodyňka a paní nejsem.

Před půl rokem jste vydala album Poslední objednávky. Co vás svedlo k sólové dráze?
Šlo o nějaký můj osobní přetlak věcí, který přišel začátkem covidu. Měla jsem v šuplíku pár písniček a se Štěpánem Smetáčkem jsme se dohodli, že moje skladby nahrajeme. Texty úzce souvisí s mojí kavárnou Jardou Mayerem a ženským pohledem na vztahy. Ne nutně milostné, ale celkově mezilidské vztahy. Ovšem sólová dráha je moc silný termín, vždyt´ jsem to ani zatím nehrála naživo.

Máte tedy v plánu se svým posledním albem vystupovat?
Upřímně nevím. Štěpán se odstěhoval na Vysočinu, a tak je pro nás o dost složitější se sejít. Vokály mi nazpívala Anička Čtvrtníčková, kamarádi dechaři také přispěli a všechny další instrumentální věci udělal Štěpán. Já hrála na kytaru. Asi teď nemám kapacitu dávat všechno sama dohromady na živé hraní. Konec konců album nese název Poslední Objednávky, možná taky proto, že už trochu končím.

Zmiňovala jste svou kavárnu. Jak se rockerka dostane ke gastronomii?
Kavárnu Jarda Mayer jsem přebrala od syna své kamarádky, který si založil další podnik a na tenhle už neměl čas. Jsem za to teď moc ráda. Jarda se vede taky trochu punkově – zastaví se lidé, se kterými jsem hrála, členové Hudby Praha i sdružení Hokaido. Občas se sejdeme i celá Panika. Po covidu jsem dělala sbírku na kavárnu, aby se udržela a cílová částka, která ale nebyla nijak vysoká, se vybrala během tří hodin. A tak jsem zjistila, že Jarda Mayer má pro lidí i jiný význam, než jen jako místo na kávu a pivo. Někteří to mají jako druhý domov a je hezké vidět, že se lidé vracejí a scházejí se.

• panika
• ženy v hudbě