Jakmile vlezu do ringu, přepnu na jiný režim, říká mistryně světa v boxu Fabiana Bytyqi
Dosáhla jste největšího úspěchu, který český box zažil a stala jste se mistryní světa. Jaké to je, trumfnout vlastního trenéra?
Je to skvělý pocit. On byl mým celoživotním boxerským vzorem a dotáhl to podle mne z českých boxerů dotáhl nejdál. A já ho teď překonala. Teď můžu sama říct, že jsem také jednou z těch, co to dotáhli daleko. A to je naprosto nepopsatelný pocit, splnit si ve 22 letech životní sen.
Myslíte si, že budete sama pro někoho vzorem?
Já jsem si to vždycky tajně přála. Svůj život se snažím vést normálně, bez jakýchkoliv skandálů. Snažím se jít za svými sny. Je to dřina, bolí to, zvlášt´ v boxu. Ale přijde mi to skvělé. Byla bych št´astná, kdybych motivovala děti k boxu nebo jakémukoliv jinému sportu.
Začalo díky vám boxovat více dívek?
Myslím si, že ano. Posledních pár let přichází na boxerské tréninky víc a víc slečen. I do našeho klubu v Ústí nad Labem. Mně i trenérům to samozřejmě dělá velkou radost.
Ženský box byl ale dříve vnímán spíš negativně. Stává se nyní pro společnost atraktivnějším?
Rozhodně. Myslím si, že nám medializace pomáhá. Například kamarádkám mé maminky se box, hlavně ten ženský, nikdy nelíbil. Odsuzovaly ho. A dnes je potkávám na boxerských galavečerech, kam mě chodí s úsměvem pozdravit.
Jaký je to pocit bít se v ringu s někým, kdo je jen o rok starší než vaše matka?
Mám na to naprosto jednoduchou odpověď. Je to pro mě stejně tak těžké, jako bylo pro moji soupeřku boxovat s někým, kdo je o rok starší než její vlastní dcera.
V kolika letech jste vy začala boxovat ?
To se těžko odlišuje. Ve čtyřech letech jsem začala chodit na karate. Později jsem přesedlala na kickbox a v posledních letech se specializuji na klasický box. Občas k tomu přidám i zápas v thajském boxu.
Začala jste tedy již v útlém věku. Je problém, pokud se na box přihlásí třeba dvacetiletá dívka?
To záleží, na jaké úrovni by chtěla boxovat. Jako amatér by určitě neměla problém. Pokud by se snažila, zvládla by i profi box. Boxeři obecně totiž mají svůj fyzický i psychický vrchol kolem třicátého roku. Box je skvělý i jako rekreační sport. Člověk se u něj vybije a není to jen o tom se mlátit. Je to o fyzické zdatnosti, psychické přípravě, řádu, dietách. Box je velmi komplexní sport. Všem ho vřele doporučuji.
Fabiana Bytyqi se právě stala mistryní světa v minimuší váze do 46,27 kg. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi
Diety, ale i zasloužené odměny
Na vašem Instagramu píšete, že musíte před zápasy držet ještě dietu, abyste zhubla do své váhové kategorie. Je to pro vás těžké?
Když se dozvím o zápase, což je tak dva tři měsíce dopředu, tak už trochu upravuji jídelníček. Při zápase totiž nesmím být těžší nad limit dané váhové kategorie. Zhruba měsíc před zápasem vyřazuji přílohy, jím hodně masa a k němu jen saláty, abych váhu srazila co nejníž.
A čím se pak odměníte, když už nejste v tréninkovém režimu?
Upřímně, já jsem jako sportovec spíš neposlušná. Miluji McDonald´s, donuty, pizzu. Teď jsem si například během držení diety psala seznam, na co jsem měla chut´, ale nemohla si to dát. Po zápase si pak všechno odškrtávám. Takže teď jsem si už dala například guláš, sushi, pizzu. Vlastně skoro celý seznam už mám snědený.
Dostáváte se tedy zpět na svou přirozenou váhu?
Musím říct, že za poslední týden od vítězného zápasu jsem už zvládla přibrat šest kilo. Jsem zpátky na své normální váze, což je okolo 51 kilogramů.
Utrpěla jste někdy vážnější zranění?
Úrazy se mi zatím naštěstí vyhýbají, nesmím to zakřiknout. Měla jsem jednou výron kotníku, což pro mě bylo v podstatě to nejhorší zranění z boxu. Měla jsem samozřejmě i pár monoklů, ale ty se díky make-upu dají dobře maskovat, takže to není často ani poznat.
Boxerka Bytyqi převzala pás mistryně světa organizace WBC. Zdroj: archiv Fabiany Bytyqi
Všechno je o hlavě
Jste před zápasy nervózní?
Když jdu těsně před zápasem k ringu, hraje mnou vybraná písnička a pozornost kamer i diváků směřuje na mne, tak nervózní jsem. To je ale asi jediná chvíle, kdy si nervozitu uvědomuji. Jakmile ale prolezu mezi provazy do ringu, jsem hlavou jinde. Nervozita úplně zmizí a já jsem natěšená na zápas. Ostatně zdravá nervozita je potřeba, člověk o sobě musí trošku pochybovat, aby se vyhecoval k lepším výsledkům.
Vy ale máte za sebou už 14 vítězství. Cítíte se díky tomu sebevědomější?
U nás profesionálních boxerů, co jsme v určitém klubu, se buduje postupný vývoj. Na začátku jsem nedostávala úplnou světovou špičku, takže ty zápasy nebyly tak těžké jako dnes, ale musela jsem se v nich hodně rozboxovat a pracovat s taktikou. A teď vím, že s každým zápasem, do kterého půjdu, přijde těžší a těžší soupeřka. Neříkám si, že jsem na koni a neporažená. Beru to s pokorou a beru v potaz i to, že může přijít soupeřka, která mne porazí. Sebevědomá se tedy rozhodně necítím.
Váš bratr Sebastian se také věnuje boxu. Máte v rodině velkou oporu?
Myslím, že máme v tomto ohledu skvělé rodiče, kteří mě a bráchu vždy drželi při zemi. Když jsem začala boxovat, chtěla jsem se vykašlat na školu. Říkala jsem si, že nebude v budoucnu potřeba. Maminka mě ale tvrdě uzemnila, že to v žádném případě. Že si vysokou školu mám vystudovat. Od mala, když jsme s bratrem měli úspěchy v karate, nás vždy rodiče stáhli zpátky na zem a nedovolili, abychom měli nos nahoru. Nebýt jich, mohla bych lítat hlavou v oblacích, ale velmi brzy tvrdě spadnout na zem.
