Jak hudební analfabet existoval na festivalu
Přiznám se, že letošní návštěva vítkovického festivalu nebyla má první. Poprvé jsem byla na „Colours“
v roce 2019 se svými přáteli. A právě tato zkušenost mě nadchla. Oblékala jsem si na sebe šílené
kreace, protože na festivalu se to smí. Seděla jsem pod podii a nasávala atmosféru celého
vítkovického prostoru. Objevila jsem dost zajímavé hudby, i když vlastně nedokážu určit, jestli byla
kvalitní nebo ne. Vyrůstala jsem v rodině, kde muzika hraje neustále. A denně nám táta pouštěl The
Doors, Pearl Jam, Depeche Mode, Davida Bowieho a další, já ale nejsem schopna poznat ani The
Beatles. Já vím, měla bych se stydět. Je to legrační paradox, deset let jsem hrála na příčnou flétnu,
chvíli jsem zpívala ve sboru, ale hudba jde vlastně úplně mimo mě. Nějak ji nedokážu vnímat.
Letos jsem jela na „Colours“ s partnerem. Nemuseli jsme se nikomu přizpůsobovat a dělali si všechno,
jak jsme oba chtěli. Ve větší skupině lidí to ne vždy jde. Oproti minulému ročníku se dost změnily
žánry hudby. Nejčastěji hráli dva smutní kluci s kytarou, kteří většinou reprezentovali indie pop nebo
undergroundový pop punk. To bych ale nepoznala. Napovídaly mi barvité popisy hudebních směrů,
žánrů i interpretů v mobilní aplikaci pro účastníky festivalu. I když jsem říkala, že vlastně hudbě
nerozumím, tak většina muziky na mě byla dost alternativní. Nazývám to tak, protože až na výjimky
byla hudba nemainstreamová, zvláštní rytmikou i energií, kterou ze sebe interpreti vydávali. Moc
kakofonních melodií s nádechem smutku a deprese, které dodávaly celému festivalu utahanou
náladu. Naštěstí celý festival provází nekonečná škála přednášek a besed, na kterých jsme se zašili,
když nás na podiích zrovna nic nebavilo.
Odvážím si ale důležité poznání. Povedlo se mi být v přítomném okamžiku – oblíbená mantra
šarlatánů a průvodců vědomého života, ale je to tak. Byly to jediné čtyři dny v roce, kdy jsem
nemyslela vůbec na nic. Hrála hudba a já jsem jenom existovala. Starala jsem se, kde se najíme, co si
poslechneme příště, a co ostatní mají na sobě. A nic jiného mě nezajímalo. Možná, že kdybych se
naučila meditovat, nemusela bych utratit za čtyři dny stejně peněz jako za týdenní dovolenou
v Chorvatsku. Jenže já to neumím a asi se to nikdy nenaučím. Krystaly, svíčky i jogamatku mám, ale
k úklidu duše mi to teda nestačí. Právě to, že jsem v hudbě dostatečně mimo, mi pomohlo uklidnit se
a uklidit si.
