Já, Tonya: příběh o padouchovi, který není černobílý
Režisér Craig Gillespie (Lars a jeho vážná známost) nabízí nový pohled na napadení krasobruslařky Nancy Kerriganové, jež před více než dvaceti lety šokovalo celý svět. Maskovaný muž ji před kvalifikací na zimní olympijské hry v Lillehammeru několikrát udeřil do kolena tyčí. Tímto způsobem měl krasobruslařku vyřadit ze závodu a zároveň tak zajistit start na olympiádě její soupeřce Tonye Hardingové (Margot Robbieová). Životopisný snímek plný cynismu, Já, Tonya, natočený na základě výpovědí aktérů, kteří byli do případu zapleteni, ale představuje Hardingovou jako obět´, nikoli viníka. Jak ve snímku sama řekla: „Jaká nestvůra by přerazila kamarádce koleno železnou tyčí?“
Tyranská matka a násilnický manžel. Hardingová rozhodně neměla lehký život, což tvůrci dali jasně najevo už v první půlce filmu, která se na ledě odehrávala jen minimálně. Líčení domácího násilí, na které byla krasobruslařka od dětství zvyklá, tak na první pohled zabírá zbytečně moc prostoru, ale ve finále to snímku spíše prospívá. Divák minimálně pochopí, proč Hardingová neohlásila policii, když zjistila, že je do napadení Kerriganové zamotaný i její manžel.
Pletky se špatnými lidmi
Hardingová, jíž soud v této kauze označil za vinnou, je ve snímku prezentována jako obět´, která se zapletla se špatnými lidmi. Obět´, kterou nehledě na talent nenáviděla i soutěžní porota. Hardingová přitom chtěla jen bruslit. Co na tom, že svým buranským zjevem do seriózního krasobruslařského světa vůbec nezapadala? Na tom, jestli s napadením Kerriganové měla něco společného, nakonec tolik nezáleží. Když na ni soudce uvalí doživotní zákaz závodění, divák ji stejně lituje. A ne snad proto, že by ji považoval za nevinnou, spíše kvůli tomu, že bruslení obětovala celý život.
Jak film, tak skutečný příběh Tonyi Hardingové, jsou navíc perfektním příkladem lidské rozmantosti. Důkazem toho, že svět není černobílý, toho, že se nedá dělit na hodné a zlé. Vždyt´ i Hardingová, kterou svět vnímá jako padoucha se najednou ocitne v roli oběti. A on jí to divák i věří. Prožila přeci hrozné dětství a o moc lehčí to neměla ani v dospělosti, kdy místo ponižování od matky, schytávala rány od manžela. At´ už obět´ nebo padouch, jedno je jasné: na základě filmu může člověk jen těžko zaujímat nějaké stanovisko. At´ už je snímek sebereálnější…
Kvalitu snímku bezesporu podpírá fakt, že je inspirovaný skutečnou událostí. Pomáhá i způsob, jakým režisér příběh líčí. Na autentičnosti filmu tak přidávají třeba hrané rozhovorové vstupy, kterými je dějová linka přerušována, a jež jsou natočeny na základě výpovědí skutečných aktérů. Příběh oživují i přímé pohledy herců do kamery, kdy charakter na chvíli „vyskočí“ ze snímku a příběh sám vypráví.
Trochu jiná mateřská láska
Gillespie rozhodně udělal dobře, když vedle sebe postavil Margot Robbievou (Vlk z Wall Street) a Allison Janney (Západní křídlo), jež za ztvárnění Tonyiny matky LaVony Goldenové získala Oscara. Dramatické scény mezi oběma charaktery rozhodně patřily k tomu nejlepšímu, co snímek nabídl.
Specifický byl už jen způsob, jakým Goldenová dávala své dceři najevo lásku: ponižovala ji, mlátila, v jedné scéně po ní dokonce hodila nůž. V krasobruslení ji navíc podporovala slovy: „Když jsi naštvaná, bruslíš nejlépe.“ Divák ale paradoxně i přesto cítí, že matce na dceři záleží. I když zřejmě ani zdaleka ne tolik, jako Hardingové na bruslení. To ostatně Robbieová dokonale vystihla, když se před jízdou na zimní olympiádě v Lillehammeru při pohledu do kamery zároveň smála i brečela.
