Já se taky někdy přecpu, to je v pořádku, slýchají lidé, kteří se potýkají se záchvatovitým přejídáním
Nejprve vybílí lednici a následuje pocit selhání. „Lidem potýkajícím se s touto poruchou se často honí hlavou, že toto přejedení bylo poslední, nebude se opakovat a od dalšího dne začnou znovu držet přísnou dietu,“ líčí Marie Novotná, tisková mluvčí centra Anabell, které nabízí pomoc osobám trpícím poruchami příjmu potravy i jejich blízkým.
Ačkoli je nemoc společnosti téměř neznámá, v poradně centra se s ní setkávají často. „Pacienti se potýkají s nepochopením. Slýchají, že každý se někdy přejí a je to normální,“ zmiňuje Novotná. Lidé si mnohdy myslí, že je snadné se nemoci zbavit – budou zkrátka méně jíst. Problémem je ale přehlížený psychický faktor. „Poruchy příjmu potravy se navíc mnohdy prolínají. Takže z mentální anorexie může pacient přejít do záchvatového přejídání a z něj zas do mentální bulimie,“ vysvětluje Novotná.
Porucha nejčastěji postihuje ženy, a to v jakémkoli věku. Nevyhne se však ani mužům, ačkoli se u nich vyskytuje v desetkrát nižší míře. „Muži se navíc stydí, že se jich týká něco, co zasahuje převážně ženy. Proto vyhledávají odbornou pomoc mnohem méně,“ podotýká Novotná. S léčbou z této nemoci pomáhá psycholožka Denisa Švábová, která má mezi klienty i šestnáctiletou dívku. Nejde však o žádné sestavení jídelníčku a vyřazování „nezdravých“ potravin, ale o udržitelný způsob bez zbytečných zákazů.
Nejde jen o svíčkovou se šesti
V Mezinárodní klasifikaci nemocí vydávané Světovou zdravotnickou organizací je tato problematika pojmenovaná jako přejídání spojené s psychologickými poruchami. Jejich spouštěčem mohou být stresující události, například úmrtí blízké osoby, rozchod, ale třeba i svatba či narození dítěte. „Přejedení pro mě bylo ukojení mysli, pocit´ovala jsem úlevu,“ popisuje svůj příběh devětatřicetiletá Anna, která si nepřála uvést celé jméno. Její nezdravý vztah k jídlu se vyvinul postupně, protože nedokázala unést tíhu stresu. Se záchvatovitým přejídáním se potýkala roky. „Že mám problém, který chci začít řešit, mi došlo, když jsem se spatřila na fotce,“ vzpomíná. Poté se rozhodla vyhledat odbornou pomoc. „Lidé trpící touto poruchou nejedí z hladu, ale protože jsou na jídle určitým způsobem závislí,“ popisuje Švábová.
Záchvatovité přejídání není o tom, že někdo sní svíčkovou se šesti a k tomu si dopřeje zákusek. Nemoc se projevuje například tak, že člověk klečí před lednicí a nedůstojně se cpe, dokud mu není špatně. „Po teplé večeři jsem byla schopná sníst ještě tři smetanové jogurty, k tomu čtyři rohlíky, tabulku čokolády, různé tyčinky, chleba se sýrem a kyselé okurky,“ líčí Anna s tím, že se jí nyní dělá špatně jen při vzpomínce na dané období. Přejídala se potají, když její blízcí spali. Překonat poruchu jí pomáhá právě Švábová.
Pomoc probíhá minimálně čtyřikrát měsíčně individuálně zasíláním informací o zdravotním a psychickém stavu, ale i kolektivně. „Na Messengeru vytvářím skupiny žen na základě věku i zaměstnání. Mnohdy mají totiž klientky noční směny, tudíž se stravují jinak. Dále se snažím nedávat do jednoho chatu zralé ženy společně s dospívajícími dívkami,“ vysvětluje Švábová. Pacientky do chatu posílají fotky všeho, co snědly. „Díky tomu postupně přestanou nesmyslně ujídat během dne, protože ví, že by vše musely fotit,“ líčí psycholožka. Její metoda pomáhá klientkám si uvědomit, kolik jídla za den vlastě sní, protože z občasného uzobávání se dá nakonec složit celý hlavní chod. Klientky si také vzájemně dávají rady a tipy na zdravé recepty. „Pokud fotky neposílají poctivě, neokrádají mě, ale samy sebe,“ dodává psycholožka.
Pravidelných deset minut chůze je úspěch
Lidé, které tato porucha postihuje, často trpí nízkým sebevědomím. Na rozdíl od mentálních anorektiků a anorektiček ale neoplývají zrovna silnou vůlí. „Mívají problém s dodržováním hranic, jdou do extrémů, zvládnou držet drastické diety, ale pak přichází jojo efekt,“ popisuje Švábová. Problém je, že pacienti situaci vidí jako buď, anebo. Přejedení, nebo drastická dieta, uběhnout pět kilometrů, nebo radši nic. „Potřebují začínat pozvolna, aby je pohyb bavil a neodradil je. Proto je lepší vyrazit na desetiminutovou procházku a hranici postupně zvyšovat, než uběhnout spoustu kilometrů a znovu nejít,“ vysvětluje psycholožka.
S klienty si domlouvá i společné procházky, s těmi, kteří se na to cítí, i běhání. Přestože běžně člověk považuje pozvolné posouvání vlastních hranic za normální postup, těmto „extremistům“ to musí někdo připomínat. Chtějí totiž rovnou skočit do rozjetého vlaku. „Denisa mi moc pomáhá, zhubla jsem čtyřicet kilo. Díky ní už to mám v hlavě srovnané. Fotky jídla ale ještě posílám,“ líčí Anna, která je v péči psycholožky téměř rok.