I když přichází velký tlak, radost ze hry je pořád to nejdůležitější, říká fotbalová reprezentantka Paulenová
Když jste začínala, hrála jste společně s kluky. Jak vás brali jako spoluhráčku?
Myslím si, že jsem mezi nimi fotbalově nezaostávala, spíš naopak. V týmu jsem měla dobré postavení, a to i díky trenérovi, který dokázal ocenit, že jsem jediná dívka mezi kluky. Vzpomínám na jeden konflikt se spoluhráčem, kvůli číslu na dresu – oba jsme chtěli stejné, a já ho tehdy dostala. I díky tomu, že jsem byla holka. Celkově ale vzpomínám na tu dobu moc hezky.
Jak byste popsala kolektiv ve vašem týmu plném žen?
Je pro mě velmi cenný. Občas je to plné emocí, jsme přece jen samé holky, ale zároveň je mezi námi silná soudržnost. Když dojde k nějaké neshodě, umíme si to vyříkat a držíme spolu.
Jaký je podle vás v současné době pohled na ženský fotbal?
Mediální zájem roste, ženský fotbal se víc vysílá. Ale u nás stále vnímám předsudky. Když se podíváme o kousek dál do Německa, tam chodí i 45 tisíc diváků na ženské ligové zápasy. I proto mnoho hráček sní o zahraničí, kde je větší uznání.
Změnil se váš přístup ke sportu, když jste se mu začala věnovat profesionálně?
Stále ho hraji hlavně kvůli emocím, vášni a týmové radosti. Jediný rozdíl je v tom, že se teď fotbalu můžu věnovat naplno a živí mě.
Ale s tím určitě přichází větší tlak…
Ano. Člověk musí zvládat nejen fyzickou stránku, ale i mentální. Musí se naučit pracovat s tlakem a při tom si zachovat radost ze hry. Spolupracuji s mentálním trenérem, kterému se mohu svěřit s čímkoliv, at´ už se to týká fotbalu, nebo osobního života.
Čím byste se živila, kdybyste musela dělat něco jiného?
Neumím si představit život bez fotbalu, ale asi bych se věnovala něčemu, co mám v plánu i po skončení kariéry. Ráda pomáhám starším lidem, a proto bych chtěla rozjet nějaký projekt, který by spojoval seniory – například ty, kteří jsou osamělí anebo hledají nějakou aktivitu, komunitu. A kdybych zůstala u sportu, bavila by mě práce s dětmi, třeba jako trenérka.
Podpora při studiu
Jak vypadá váš běžný tréninkový režim?
Trénujeme každý den. Dvakrát až třikrát týdně máme posilovnu, denně videorozbory a jednou týdně týmovou práci s mentálním koučem. Pravidelná regenerace je samozřejmostí. Jelikož trénujeme dopoledne, odpoledne máme více volného času. A po zápase většinou dostaneme den volna na odpočinek.
Čemu se při odpočinku věnujete?
Pro mě je relax uklízení s podcastem v uších. Není to úplně fyzický odpočinek, ale vnitřně mě to uklidňuje. A když mám víc času, trávím ho s rodinou.
Jak těžké je skloubit profesionální sport s vysokou školou a osobním životem?
Studuji dálkově na Katedře tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a mám individuální plán. Většinou chodím jen na zkoušky, takže spolužáky moc nevídám, což mě mrzí. Ale mám podporu jak od nich, tak od většiny vyučujících. I když se občas najde někdo, kdo pro sport nemá pochopení. Co se týče osobního života, na ten je čas hlavně během volných dnů.
O konci nikdy neuvažovala
Jak vše zvládáte po fyzické stránce, vybraly si roky trénování už nějakou daň?
Měla jsem v roce 2019 vážnější zranění a byla jsem na operaci menisku. Během sezony se objevují další potíže, jako jsou natažené svaly nebo problémy s kotníky. Snažím se ale dbát na prevenci, regeneraci i posilování, aby tělo zvládalo zátěž co nejlépe.
Nastal někdy moment, kdy jste chtěla se sportem skončit?
V mladším věku byly chvíle, kdy se nedařilo a psychicky to bylo těžší. Ale nikdy jsem vážně neuvažovala o konci. Vždycky si připomenu, proč jsem začala. Hodně mě drží v těchto chvílích i podpora tat´ky, který mě od mala vozil hodinu na tréninky do Prahy a stál při mně, i když to bylo těžké.
Dosáhla jste ve fotbale, čeho jste chtěla?
Řekla bych, že jsem pořád teprve na začátku kariéry. Momentálně chci být oporou Sparty a stabilní součástí základní sestavy reprezentace. Mým snem je zahraniční angažmá. Vím ale, že to bude stát spoustu práce.
Hraje pro radost i úsměvy
Vzpomenete si na nějaký zápas, který vám utkvěl v hlavě?
Jednoznačně derby proti Slavii loni v říjnu, kde jsem dala svůj první gól v takovém zápase. Vyhrály jsme 5:1 a já cítila, že jsme táhly za jeden provaz. Bylo to velmi silné.
Jaká je podle vás nejlepší odměna za vyhraný zápas?
Ten pocit, když zazní závěrečný hvizd a víte, že všechno úsilí mělo smysl. Radost týmu, objetí spoluhráček, úsměvy z tribun. To jsou chvíle, pro které to děláme.
Co nejlepšího vám fotbal přinesl?
Disciplínu, odpovědnost, přátelství a odolnost. Naučil mě věřit si, pracovat v týmu a překonávat překážky. V podstatě mě formoval do člověka, jakým jsem.
Co byste vzkázala malé holce, která má podobný sen jako vy?
At´ se nebojí jít za tím, co ji baví. At´ si věří, nenechá se odradit předsudky a užívá si každou chvíli na hřišti. Protože právě radost ze hry je nejdůležitější.