I když jsme se váleli hubou v blátě, nadšení nás neopustilo, říká první český reprezentant v přetahování lanem Josef Kubišta
Na mistrovství Evropy v Irsku jste byli nováčky. Co vás nejvíce překvapilo?
Rozhodně pravidla, která se nesmírně liší od těch, podle kterých taháme v Česku. Spoustu věcí jsme dělali špatně. Věděli jsme, že člověk, který je na konci lana – kotva, má okolo sebe omotané lano, ale nevěděli jsme, že v cizině má na sobě speciální vestu a jak se má do tahu opřít. U nás se tahá v šesti lidech u lana, v pracovních botách nebo kanadách. V záklonu a při tahání používáme magnézium. Na mistrovství naopak mají speciální boty, používají pryskyřici a tahají v osmi lidech. Takže jsme hrozně vyhořeli.
Jak moc vás ten debakl překvapil?
Věděli jsme, že jedeme bojovat proti zahraniční špičce. Například v Irsku tímto sportem žijí a dělají ho na každé škole. Je to jako u nás fotbal nebo hokej. I tak jsme si doma vysnili, že vyhrajeme alespoň jeden jediný tah. (V souboji se tahá dvakrát, na každou stranu jednou, pozn. red.) To se nám nakonec povedlo a za celé mistrovství jsme vyhráli právě ten jediný tah proti Polákům. Sice to byla remíza, ale my jsme měli radost, jako bychom vyhráli zlato v Naganu.
Čím vás protivníci nejvíce zaskočili?
Popravdě jsem si naše soupeře představoval jako hory svalů. Jenže to jsem byl na omylu. Bez narcismu musím říct, že jsme tam byli nejvymakanější tým celého šampionátu. Chlapi měli oblá ramena, tenké ručičky a nohy, pouze obří dlaně. Vůbec nevypadali, že mají nějakou sílu. Ale oni nás tam válcovali šedesátiletí dědkové jen proto, že dokázali stát jako tým. Povídali jsme si se skotským farmářem a ten nám řekl, že v jeho týmu jsou pouze farmáři, kteří se přátelí a tahají spolu třicet let. Scházejí se dvakrát týdně a trénují hodinu a půl. Kladl nám na srdce, že nejdůležitější je, aby se tým nerozešel. Opravdu musí být sehraní.
Čtrnáct minut se lano ani nepohnulo
Jak vůbec celý souboj probíhá?
Přijde se na místo k lanu a každý si položí na pravý nárt lano. Kotva si natáhne lano k boku, křížem přes záda a zarazí si ho do podpaží. Přitom mu konec visí u boku. Následuje povel, kdy se lano zvedá nártem a všichni si ho dávají do rukou.
Tým si nemůže pro lano sáhnout rukou?
Ne, ale je to z toho důvodu, aby se tahounům nedostala hlína do pryskyřice na rukou a lano neklouzalo. Ihned poté se zasekává noha. Většina týmů si zařvala povel a všichni jako jeden muž zaseknou. Poté zazní povel připravit a jde se do prudkého záklonu, asi třicet stupňů, a začne se tahat.
Existuje pravidlo, že tým se musí aktivně snažit, aby zvítězil. Copak ony některé týmy nechtějí vyhrát?
Je pravda, že v těch finálových soubojích ty týmy proti sobě prostě čtrnáct minut strnule stály, koukaly na sebe a čekalyjestli ten druhý neudělá chybu. Až poté se začalo něco dít. Ale asi to je proto, že to byly konečné zápasy. Kdyby takhle probíhaly všechny zápasy, tak by ta soutěž byla hrozně zdlouhavá a nezbyly by síly na další souboje.
Jako jediní jsme neměli límeček u dresu
Jak na vás reagovali soupeři a rozhodčí?
Měli z nás hroznou legraci. Například na vážení se nám rozhodčí hrozně vysmáli, protože viděli naše boty. Řekli, že rozhodně žádnou výhodu nemáme a naše boty nám uznají, ale měli bychom se učit jak se to dělá. V průběhu soutěže nám Lotyši čtvery boty půjčili a čtvery jsme na místě koupili. Lotyši říkali, že před x lety byli ve stejné situaci jako my a také jim je někdo půjčil.
Jak tyto speciální boty vypadají?
Ta bota vypadá jako stará brusle bez čepele, s hladkou podrážkou, vysokým kovovým podpatkem, který musí mít všechny hrany v perfektním pravém úhlu, aby se zabodla do země jako rýč, když se zvedne lano. To jsme my jako lajci absolutně netušili.
V jakém duchu se nesla atmosféra celého mistrovství?
Obecně tam panovala gentlemanská atmosféra, což mě ohromě překvapilo. Například jsme si všimli, že jsme jako jediní neměli límeček na dresu a spekulovali jsme, zda to není nějaké společenské faux pas. Dělali jsme strašně moc chyb a byli k nám nesmírně ohleduplní. Především jsme dostávali obrovskou podporu. Hlavně psychickou, abychom to nevzdávali. Dělali jsme vážně ostudu. Upomínali nás, že si po sobě máme uklízet lano, jenže my jsme se váleli hubou v blátě a byli jsme rádi, že jsme rádi. Přesto všechno nás ale nadšení neopustilo.
Máte po první zkušenosti v zahraničí vytyčené další cíle?
Plánujeme dostat tento sport do povědomí veřejnosti, okopírovat technologii bot a pár jich vyrobit, stejně jako tu vestu pro kotvu. Rádi bychom ve Všejanech předvedli techniku tahů, pravidla a postupnými krůčky se přiblížili k těm světovým standardům. Bylo by fajn, kdyby se tahu věnovali třeba v Sokolu a ve skautu s oficiálními pravidly.
