I hrabání v odpadcích může být ušlechtilá věc. Má bránit plýtvání jídlem
Ne každý člověk, který prohrabává popelnice, musí být bezdomovec. Přestože hledání potravin v popelnicích si téměř každý spojí s chudobou, dumpster diving provozují mnohdy pracující lidé nebo studenti, kteří finanční problémy nemají. Jedním z „lovců pokladů“ v kontejnerech je i ajt´ák Jindřich Kos (26). Tomu vadí, že obchody s potravinami plýtvají jídlem, které po vypršení spotřební lhůty vyhodí. To ale ne vždy musí být zkažené. „Když se někomu zmíním, že se hrabu v odpadcích, kouká na mě jako na blázna. Já to ale dělám proto, že obchody ročně vyhodí několik tisíc tun potravin. Ty jsou často v naprostém pořádku, jen mají třeba poškozený obal,“ vysvětluje Kos a dodává, že supermarkety mnohdy vyhodí celé balení jogurtů jen proto, že se jeden z obalů poškodil a zašpinil ty ostatní.
Mapy s nezamčenými popelnicemi
Jelikož lze vybírání popelnic a kontejnerů považovat za krádež (odpad ze zákona stále patří majiteli popelnice), je je pro hledače odpadků mnohdy obtížné sehnat v blízkosti obchodů přístupný kontejner. „Většina supermarketů, obzvlášt´ těch velkých, je umist´uje za zamčený plot a když ne, tak zamykají samotné popelnice,“ popisuje Kos. V hledání snáze dostupných kontejnerů mu pomáhá řada internetových stránek, jako je například web dumpstermap.org. Na něm je mapa, v níž jsou zaznamenané přesné souřadnice míst, kde se nachází volně přístupné kontejnery a popelnice po celé Evropě. Ty do mapy zadávají samotní dumpster diveři, což lze do češtiny převést jako „odpadkoví potápeči“. „Lidem, kteří kontí (vybírají popelnice, pozn. redakce), jde především o to, aby se neplýtvalo jídlem, tak rádi sdílí polohu nezamčeného kontejneru,“ vysvětluje student Jan Šafek (19), který se dumpster divingu věnuje od svých patnácti let.
Šafka proto potěšil zákon z roku 2018, který v Česku nařizuje supermarketům povinnost posílat neprodejné jídlo charitám. Cílem zákona je snížit plýtvání potravinami do roku 2030 o 50 procent. Potravinové banky tak za rok 2018 dostaly od supermarketů přes čtyři tuny neprodejného jídla, což je oproti předchozímu roku přibližně dvojnásobek. Díky zákonu se tak snížilo plýtvání jídlem a zároveň banky mohly poskytnout tyto potraviny většímu množství lidí v hmotné nouzi. „Problém ale je, že nařízení platí jen pro obchody s rozlohou větší než čtyři sta metrů čtverečních. Většina malých poboček supermarketů proto neprodejné potraviny stále vyhazuje,“ stěžuje si Šafek.
V koších jsou i „poklady“
Ne všichni „popelnicoví potápěči“ jsou motivovaní pouze odporem k plýtvání jídlem. Student Jakub Rašovec (23) se minulý rok v létě vydal s kamarády na cestu po severu Evropy, kde jsou pro turisty nejdražší evropské země. Když byli v Norsku, napadlo je, že v rámci nízkorozpočtového výletu vyzkouší objet několik supermarketů a podívat se do kontejnerů, zda v nich naleznou něco užitečného. „Většina byla zamčená, protože v Norsku je dumpster diving nelegální, ale našli jsme pár otevřených a tomu, co v nich bylo, jsme se nestačili divit. Spousta druhů ovoce, jako třeba broskve, melouny a banány, vše zabalené v plastové folii a nic z toho nevykazovalo známky plísně. Prostě to bylo jen trochu přezrálé,“ vypráví Řašovec, který si „kontění“ v Norsku vyzkoušel poprvé a prozatím i naposledy, protože v Česku bydlí u rodičů, kteří ho živí a o jídlo se – jak říká – nemusí starat.
I s odstupem času ale vzpomíná, jak v dalších norských popelnicích našli neotevřené sklenice marmelád, balení oříšků a spoustu vyhozených sušenek s dobou expirace v ten den, kdy je objevili. „Schválně jsme si pak zašli do supermarketu zjistit jejich cenu a jedna krabička sušenek Oreo stála přibližně 20 norských korun, tedy zhruba 60 českých. My jsme přitom v kontejneru našli patnáct balení,“ říká Řašovec. Zdůrazňuje ale, že se v odpadcích vždy přehrabovali s rukavicemi a poté si ještě pro jistotu otřeli ruce desinfekčními ubrousky. Jak dodává, i pro dumpster diving platí heslo: hygiena především.
