Hromadné bití i vyhrožování. Manželka ruského aktivisty se snaží šířit realitu tamních věznic
Zavěšování za zápěstí, bití nebo vyhrožování téměř na denním pořádku. O mučení svého manžela ve vězení mluvila v Knihovně Václava Havla 4. listopadu Anastasia Zotovová. Praktiky, které má člověk spojené spíše s rutinou koncentračních táborů za druhé světové války, nebo mučení při výsleších ve čtyřicátých letech minulého století, je v některých ruských věznicích běžnou záležitostí i dnes. Mučení ve svém dopise popisuje Ildar Dadin, který ho po svém advokátovi poslal své manželce veřejnosti.
Anastasie Zotovová chtěla v Česku, i prostřednictvím tohoto večera v Praze, na dění v ruských věznicích upozornit a požádat o pomoc i evropské společenství. V úvodu večera citovala Dadinův dopis: „ … Jedenáctého září 2016 za mnou přišel šéf věznice Kossijev s třemi dalšími zaměstnanci. Společně mě začali bít. Bilo mě ten den 10 až 12 lidí najednou,“ objevuje se v dopise vězněného Dadina. Jeho manželka Anastasie Zotovová ho v minulosti ve vězení několikrát navštívila, jenže po jeho přesunutí do věznice s oficiálním názvem Nápravné zařízení č. 7, jí přístup k manželovi zakázali.
Ildar Dadin pořádal i se sám zúčastňoval klidných protestů, v roce 2012 například proti volbě prezidenta Putina a později i proti válce na Ukrajině. Za jednotlivé protesty byl odsouzen v prosinci minulého roku. Podle zákona o veřejném shromažďování z roku 2014, jsou totiž i mírné klidné protesty hodnoceny jako trestný čin, pokud se opakují v určitém čase. Dadin se tak stal vůbec prvním odsouzeným, na kterého byl tento zákon aplikován. Ve vězení měl původně strávit tři roky, snahou jeho ženy a aktivistů byl ale trest snížen na dva a půl roku. V minulosti Dadin také otevřeně podporoval komunitu lesbiček, gayů, bisexuálů a transgender osob nebo uspořádal akci na podporu francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo, který zesměšňuje politiku i různé hodnostáře, at´ už státní nebo náboženské.
Hladovka jako protest
Součástí mučení ve věznici je i vydírání. „Dvanáctého září přišli pracovníci věznice, spoutali mi ruce za zády a pověsili mě za pouta. Takové zavěšování způsobuje šílenou bolest zápěstí, zad a vytahuje loketní klouby. Visel jsem tak půl hodiny. Pak mě svlékli a řekli, že přivedou dalšího vězně, který mě znásilní, pokud neukončím hladovku,“ píše dál Dadin ve zmíněném dopise, který byl zveřejněn na konci října. Hladovku držel na protest nelidskému zacházení, kterého byl ve věznici svědkem. Po své ženě chtěl, aby dopis zveřejnila a vidělo jej co nejvíce lidí.
I kvůli šíření těchto informací přicestovala jeho manželka Anastasie Zotovová do České republiky. „Do poslední chvíle jsem nevěděla, zda vůbec přijedu. Chtěla jsem za Ildarem, jenže v současné době ani nevím, kde je. Může být v nemocnici, v jiné věznici, nebo zpět v té původní,“ říká Zotovová. Dadina totiž po zveřejnění dopisu navštívili ochránci lidských práv i někteří právníci, kteří mu chtěli pomoct. Během této návštěvy měl Dadin záchvat, při kterém upadl a prokousl si jazyk.
Pracovníci věznice to označili za simulování, do vazební nemocnice ho podle slov jeho manželky pravděpodobně převezli. „Takový záchvat může být důsledkem mučení, nebo nějakého pádu a úderu do hlavy,“ vysvětluje si Zotovová.
Otázky diváků diskuse většinou mířili na to, jak můžou z Česka Ildaru Dadinovi pomoci oni. „Psát dopisy na adresu Nápravného zařízení č. 7 by určitě pomohlo, v současné době to dělají i ruští aktivisté. Když se dopisy nedostanou přímo k Ildarovi, dostanou se k zaměstnancům vězení – a navíc jsou tam mučeni i ostatní vězni a takovýto zájem je snad od drastického mučení odradí,“ tvrdí Zotovová a dodává, že nejlepší by bylo sehnat třeba nějakého poslance, který by na adresu věznice či samotného Kremlu mohl poslat oficiální žádost na Dadinovo propuštění.
Zveřejnit či nezveřejnit?
Podle Zotovové její muž nic nezákonného neudělal. „Zákon podle kterého byl Ildar odsouzen, je protiústavní. Ukládá vám povinnost i poklidný protest oznámit. Jenže v ústavě je jasně řečeno, že právě tyto demonstrace jsou povolené. Pokud je dle zákona z roku 2014 předem nenahlásíte, je to klasifikováno jako trestný čin,“ stejně tak, jako je za trestný čin považováno opakování takovéto činnosti.
Anastasia Zotovová nějakou dobu přemýšlela, zda dopis vůbec zveřejnit. Buď by mu to pomohlo, nebo vymstilo ještě horším mučením ve věznici než dosud. „Někteří známí mi pak psali a říkali: ‚proboha Nast´o, vždyt´ ho zabijí!‘ Já se ale nakonec rozhodla svědectví zveřejnit, přitáhne to k mému muži totiž větší pozornost a zaměstnanci věznice si tolik nedovolí,“ přiklání se k možnosti, že je to spíše pomoc než hrozba, která by Dadinovi více ublížila.
Svědectví z celé země
Poté, co nechala Zotovová dopis zveřejnit, začali se jí ozývat příbuzní vězňů z celého Ruska. „Vzala jsem na sebe poměrně velkou odpovědnost, nejen za svého muže ale vůči těm ostatním, kteří se ke svědectví přidali. Nemůžu teď přestat vězňům pomáhat. Nejvíc bych ale chtěla žít normální život,“ líčí Zotovová a dodává, že by se možná s manželem odstěhovali do jiné země. Nedokáže si ale představit, že by vedla poklidný život, když ví o hrůzách páchaných ve věznicích a o tom, čeho je ruský státní aparát schopný.
Jako bývala novinářka měla Anastasie Zotovová kontakty, na které se chtěla s dopisem obrátit. „Moji bývalí kolegové ze státní rozhlasové stanice Rusko mi říkali, že jsem blázen. Že takové informace zveřejnit nemohou, protože jsou financování ze státní kasy. Nakonec Ildarův dopis zveřejnil asi největší opoziční portál Meduza, který se možných perzekucí nebál, pak už mě kontaktovala i další média,“ přibližuje jejich přístup.
Na závěr přednášky zmiňuje, že uvnitř Ruska se podle ní proti státnímu aparátu bojovat nedá a proto se snaží získat mezinárodní pomoc. „Nejdůležitější je, aby můj muž zůstal naživu. Nejsem tak statečná jako Ildar, on zveřejněním svědectví o mučení ve věznicích riskuje svůj život,“ říká Zotovová.
