Házenou se živit nechci, radši budu hrát pro radost, říká Veronika Galušková
Vydělat si na živobytí hraním házené není v českém prostředí vůbec snadné. Přesto Veronika Galušková díky svému nadání dostávala už v mladém věku řadu nabídek. „Ale sport jako zaměstnání nechci. Mnohem víc bych se stresovala. Takhle mám házenou hlavně jako zábavu a radost,“ vysvětluje.
Galušková působila pět let v druhém nejlepším českém klubu, Slavii Praha, se kterou získala v domácí soutěži čtyři stříbrné medaile. Za skvělé výkony se jí otevřela možnost přestoupit do Baníku Most, osminásobného českého mistra. „První smlouva od nich přišla už v mých šestnácti letech, ale nedohodli jsme se na podmínkách. Od té doby už do Mostu nechci,“ prozrazuje černovlasá házenkářka. Natáhne ji ani angažmá v zahraničí, ačkoliv dostala nabídky z Německa, Francie, Itálie nebo Izraele: „I když bych si vydělala rozhodně víc, preferuju zůstat doma. Jsem rodinný typ. Navíc s cizími jazyky nejsem kamarád. Bála bych se mluvit.“
Tým pozvedla mezi elitu
Nakonec se Galušková rozhodla pro krok zpět a vrátila se do rodné Plzně, kde s házenou začínala. „Jsem zase doma,“ libuje si. V západočeské metropoli bydlí s přítelem, pracuje jako sekretářka a recepční na psychiatrické klinice a nevzdává se ani smělých házenkářských cílů: „Chceme trápit největší favority a dostat se do play-off, tedy mezi čtyři nejlepší české týmy!“
Cíl se zatím jeví reálně. Celek, který se loni krčil na chvostu tabulky, letos rázem vylétl na průběžné třetí místo československé MOL ligy. To hlavně díky nejlepší střelkyni soutěže Galuškové. Podle spoluhráček celý tým stojí na ní a všechny kolem ní se zlepšují každým zápasem. „Poslouchá se to hezky. Jsem moc ráda, že můžu pomoct klubu a ostatním holkám,“ usmívá se Galušková.
Na roli lídra si zvykla už během pěti sezon ve Slavii. „I když tam byly začátky velmi těžké. Ve dvaceti letech na mě trenéři stavěli tým, což mě hodně znervózňovalo,“ přiznává. Teď už jí táhnout celé družstvo nevadí.
Rodinný klan v klubu si užívá
Klíčovou motivací pro přestup do Plzně byla pro Galuškovou také rodina. Její velkou část totiž potkává přímo na házené. V klubu hraje její sestřenice Linda a sestra Dominika. Jednou z trenérek je navíc teta Jana, maminka Soňa zase dělá v týmu masérku. „Náš rodinný klan v klubu skoro ani nejde spočítat,“ směje se Veronika Galušková.
Na hřišti si rodinnou spolupráci s Lindou a Dominikou užívá. „Nemusíme se na sebe ani podívat a víme, kam si nahrát a naběhnout. Je obrovská výhoda, že spolu hrajeme odmalička,“ myslí si Galušková. Když se kvůli házené výjimečně pohádají, naučily se spory z tréninku netahat domů: „Teď se někdy poštěkáme, ale už jsme dospěly a hádky zůstávají jen na hřišti. Dřív jsme si špatnou náladu přenášely i domů.“
Sportovní kariéry namísto paření nelituje
Denní program Galuškové se v poslední době smrskl jen na zaměstnání a sport. „Přes den jsem doma akorát chvíli. Není to jednoduché, ale už jsem zvyklá, že nemám žádný volný čas. V dospívání jsem se kvůli házené moc nepotkávala s kamarády, nechodila jsem pařit do města,“ vypráví a vzápětí dodává, že své náročné sportovní cesty rozhodně nelituje.
Aktuálně tak prožívá velmi št´astné období. „Spokojenější už asi být nemůžu. Házená nám klape, v práci jsem spokojená, s přítelem se nám daří,“ září Galušková radostí. I když patří mezi nejlepší házenkářky v Česku, dlouhou kariéru na vrcholové úrovni neplánuje. „Chci celkem brzy dítě. Pak už bude velmi obtížné vrátit se na stejnou úroveň jako před těhotenstvím. Ale určitě to zkusím,“ slibuje sportovkyně.
