Házenkářky si lakují nehty do českých barev. „Tradice i rozmar,“ říká reprezentantka Mikulášková
Na svém prvním mistrovství jste byla v roce 2018 ve Francii. Čím se od něj liší to letošní?
Tentokrát si víc užívám prostředí a celkovou atmosféru. Před třemi lety jsem ještě nebyla tolik zkušená a velké turnaje pro mě byly novinkou. Měla jsem ze všeho obrovský respekt. Nyní jdu do zápasů s čistou hlavou a užívám si už jen to, že tu mohu být.
Jak moc do šampionátu zasahuje koronavirová pandemie?
Přesun do Španělska byl velmi náročný a proticovidová opatření přísná. Během cesty do Valencie jsme se musely nechat dvakrát testovat, před odletem a po příletu. Na hotelu pak má každá země svoje patro. Ostatní tak potkáváme jen ve velké místnosti, kde se jí. Každý tým má ale v jídelně přidělené své stoly. Ve společných prostorách musíme nosit respirátor a dezinfekce je na každém rohu.
Mají tyto okolnosti vliv na vaši psychiku?
S covidem se potýká celý svět už dlouho. Moc nevnímám, že by mě zrovna tady vykolejilo například nošení roušek, testování nebo neustálé měření teploty. Spíš je to zdlouhavé. Jedeme na zápas a před vstupem do haly na nás namíří teploměr a chtějí speciální průkaz totožnosti, co jsme tu dostaly. Novinka pro mne je, že v týmu máme psychoterapeuta, který se o nás po duševní stránce stará. Nikdy jsem to v klubu nezažila a zjišt´uji, že je to velmi přínosné pro celý tým. Nálada se totiž vždy po krátkém terapeutickém sezení zvedne.
Mezi zápasy regenerujeme a zároveň se připravujeme na nadcházející soupeře
Asi každý si všiml, že na zápasy máte nalakované nehty v národních barvách. Je to nějaká tradice?
Tradice i ženský rozmar. V hotelu má každý tým svůj společenský pokoj. Ten náš využíváme k odpočinku s kávou a k hraní her. V den volna si v této místnosti nehty vždy všechny přelakujeme, jelikož na každý zápas musíme mít minimálně jeden prst s českou vlajkou. Máme tak i malou „beauty“ chvilku, je to taková naše tradice.
Mezi zápasy míváte den volna. Jak ho využíváte?
Ve dnech, kdy se nehraje, máme přípravu na nadcházející zápas a hlavně regeneraci. Takový den většinou probíhá bez větších stresů. Ráno se nasnídáme, máme první video rozbor, následuje procházka spojená s lehčím tréninkem, oběd a odpočinek. Po odpolední kávě máme další video, a pak většinou trávíme čas spolu. Hrajeme hry nebo si povídáme. Jeden den jsme byly i na pláži. Je tu sice okolo dvaceti stupňů, ale fouká studený vítr, takže na koupání to nebylo.
Trénujete jen venku, nebo využíváte i halu?
Tréninky v hale máme vždy v den zápasu. Ráno po snídani nás autobus zaveze do haly, kde má každý tým vymezených 45 minut na trénink. Většinou se jedná o taktickou přípravu a procvičení signálů. Když je volno, trénuje se venku.
Základní sestavu se dozvídáme až těsně před zápasem
Na zápasy jezdíte autobusem. Pojí se i s tím například nějaká příprava na zápas?
Hala je od hotelu vzdálena zhruba pětadvacet minut, ale na tréninky a zápasy vyrážíme o dvě hodiny dřív. Máme malou přenosnou reprobednu, ze které si cestou pouštíme výhradně české písničky. Pomáhá nám to lépe se naladit na zápas. V šatně pak naopak tradičně jako poslední skladba hraje Don’t stop, never give up od anglické popové skupiny S Club 7.
Jaké jiné rituály kromě písniček v rámci reprezentace dodržujete?
Ty nejdůležitější se dějí před zápasem v šatně. Deset minut před rozcvičkou přijde do kabiny trenér, který má motivační proslov a říká nám základní sestavu. Poté si všichni, hráčky i realizační tým, t´ukneme nakopávačem, to je takové malé energetické pitíčko. Vnímám to jako hezkou symboliku. Po vítězném zápase se Slovenskem nás navštívil i prezident Českého svazu házené Ondřej Zdráhala. To sice není zvyk, ale bylo příjemné slyšet pozitivní slova i od někoho dalšího.
