Hádky o politiku jsou v rodinách na denním pořádku. Nejen mezi Čechy
Na rozdíl od lásky k umění politické názory po svém otci a dědovi Matěj Čech (21) rozhodně nezdědil. Student Akademie výtvarných umění v Praze je synem režiséra Michaela Čecha (52) a vnukem malíře Františka Ringo Čecha (76). Právě politika bývá v jejich rodině často předmětem hádek. „Pokud politické spektrum dělíme na pravici a levici, tak jsem nalevo jako děda. V dnešní době mi však přijde, že je čím dál důležitější spíš to, kdo smýšlí konzervativně a kdo liberálně,“ říká Matěj Čech, který se na rozdíl od konzervativně smýšlejícího Františka Ringo Čecha považuje za liberála. „S dědou už se nikdo o politice hádat nechce, to nemá smysl. Ale často se mě snaží svými názory provokovat,“ vysvětluje.
Jeho otec Michael Čech je zase konzervativní pravičák, čímž se všichni tři v rodině nacházejí v rozdílných částech politického spektra. „S tátou se na lecčem shodneme. Jenže pak přijde například debata o klimatu nebo sňatcích homosexuálů a hádka je na světě,“ říká Matěj Čech. Zdůrazňuje však, že odlišné názory svému otci ani dědovi nemá za zlé. Politika prý nijak nekazí dobré vztahy v jejich rodině.
Režisér Michael Čech si nemyslí, že by se dnešní mladí lidé výrazně lišili od jiných generací. „Matějovy levicové myšlenky mě dráždí, protože jsou pro mne nepochopitelné. Já v jeho věku toužil po tom, abychom se vymanili ze sevření komunistů, marxistů a vlády sociálních inženýrů,“ říká Michael Čech. Utěšuje se aspoň starým bonmotem: kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce a kdo je levičák ve třiceti, nemá rozum. „Tak jsem raději, že má můj syn srdce a tajně doufám, že brzy dostane i rozum,“ dodává.
Socialismus způsobuje neshody
To učitelce lezení Karolíně Jelínkové (32) spory o politiku výrazně narušují vztah s její babičkou. „Byla bych radši, kdyby komunisty volilo co nejméně lidí, protože zastávají ideologii, která nás tu týrala přes 40 let. Nejsem ráda, že je volí zrovna moje babička,“ říká Jelínková, která připouští, že téma zásadně rozděluje její rodinu. „Z úcty k babičce se s ní jako její vnučka snažím nehádat, pokud slovní přestřelku vyloženě nevyprovokuje svými poznámkami. Bohužel i to se občas stává,“ dodává Jelínková.
Ondřej Procházka (21), který studuje na Přírodovědecké fakultě UK, má s prarodiči také neshody. V jeho případě se týkají socialismu. „Když mi bylo 15, děda mi tvrdil, že kapitalismus je prasárna,“ objasňuje Procházka politické názory svého předka, podle nějž by dělníci měli být placeni mnohem lépe. Dělníci jsou prý ti, kteří staví, budují, pracují za deště i za horka a rozhodně jen nesedí u počítače. „Odpověděl jsem mu, že to je sice pěkné, ale že lopatou může házet téměř kdokoliv, operovat už jen málokdo,“ vysvětluje Procházka. Sám si více váží práce vzdělaných lidí, jako jsou právníci, doktoři nebo učitelé. „Na to mi děda odpověděl, že se vzdělání v dnešní době přeceňuje,“ dodává.
Mladí smýšlí liberálněji
V některých rodinách jsou však mezigenerační debaty ohledně politiky téměř bez hádek. Studentka Natálie Lošková (21) se v rámci rodiny politicky shodne téměř ve všem, i když se najdou tematické výjimky. „Například předsudky rodičů vůči Romům mi přijdou trochu staromódní. Rozhodně ale nejsme příkladem rodiny, ve které je zakázáno mluvit o politice u nedělního oběda nebo na návštěvách,“ popisuje Lošková. Dalším klidným místem pro politické debaty je třeba rodina Borotů. „Jednou mě máma naštvala, když kroužkovala ve volbách Václava Klause mladšího,“ říká student Tomáš Borota (22). Matka prý argumentovala tím, že Klaus by dokázal prosadit důležité změny ve školství. O tom její syn pochybuje. „Jinak se dá říct, že v politických debatách nemáme žádné větší rozpory,“ dodává Borota.
At´ už jde o menší či větší mezigenerační politické rozpory, podle Josefa Krause (34), politologa z Masarykovy univerzity v Brně, jsou naprosto přirozené, a to nejen v Česku. Míra intenzity hádek i témata sporu se podle něj liší v jednotlivých fázích života. „Mladší často vnímají politické názory svých rodičů a prarodičů jako zastaralé a nereflektující aktuální dobu a realitu,“ říká Kraus. Je prý zcela běžné, když starší generace mnohem více lpí na podobě společnosti a politiky, jakou zná většinu života, a logicky se brání změnám, které mohou s novou generací přijít.
