Fotoreportér Divíšek: Když pojedu fotit zemětřesení, nebudu si brát nové džíny
Martin Divíšek, uznávaný český fotograf a fotoreportér, je známý svou prací pro agenturu EPA. S bohatými zkušenostmi ze zpravodajství, sportu i kultury přináší jedinečný pohled na svět fotožurnalistiky, za což získal několik ocenění Czech Press Photo.
Jak byste popsal svou cestu k fotožurnalistice?
K fotografování mě přivedl děda, když jsem chodil do šesté třídy základní školy. Děda dělal s fot´ákama v Československé televizi. Dal mi první přístroj a já jsem chodil do lesa fotit kapradí. Potom jsem šel studovat na Vyšší odbornou školu publicistiky, kde nás tenkrát učil fotografii Štěpán Hon. Zval nám do hodin různé fotografy, se kterými teď pracuji a jsme kamarádi. Nakonec jsem školu nedokončil, protože jsem dostal možnost fotit pro tehdejší bulvární deník Šíp. Vždy mě však lákalo fotit pro agenturu, protože děláte to nejlepší, co můžete.
Když fotíte v konfliktních zónách nebo na vzdálených místech, kde spíte?
Vždycky jde o cenu letenky a bydlení. Třeba do Izraele byl problém se vůbec dostat, protože tam už nic nelétá. Ubytování jsme nakonec našli. Většinou se zeptáte místních, kde je dobré bydlet. Ukázali nám dvě místa, jejich polohu, prozradili, jak moc je to tam nebezpečné a podobně. Nakonec jsme našli úplně levný hotel. Byl opravdu příšerný. Oproti tomu třeba v tom Turecku, kde bylo zemětřesení, jsme neměli kde spát. Tenkrát jsme si najali dva Kurdy, kteří měli velké auto, kde jsme všichni spali. Máme vždy nějaké limity a na pohodlí se úplně nekouká. Pro nás je nejdůležitější, abychom mohli někde nabít baterie pro techniku.
Jak dlouho obvykle pobýváte v nebezpečných zónách? Co určuje délku vašeho pobytu?
Většinou to bývá kolem týdne, maximálně deset dnů. Korunovace krále například trvá pouze den. V Turecku jsem byl během zemětřesení asi týden. Vždy nás učili, že příběh po třech až pěti dnech opadá.
Existuje nějaké povinné nebo doporučené vybavení, které si berete při focení v těchto oblastech?
V Izraeli jsem měl neprůstřelnou vestu. Musel mi ji dát kolega, protože ji nevlastním. Zásadní je mít dobré a pevné boty a oblékat se podle toho, kam jedu. Na olympiádu v Číně, kde je mínus dvacet stupňů, se pořádně obléknu. Když pojedu na zemětřesení, tak si nebudu brát nové džíny.
V roce 2021 jste byl napaden při dokumentování situace na polsko-běloruských hranicích. Jak tato zkušenost změnila váš přístup k práci?
Změnilo to můj pohled na Polsko. Zhruba hodinu na nás polští vojáci mířili samopaly. Něco na nás křičeli, ale nechtěli se s námi bavit. Drželi nás u plotu se zavázanýma rukama za zády a vyházeli nám auto. Ten moment byl příšerný, kauza stále trvá. V únoru mi psali z vojenského soudu ve Varšavě, abych se zúčastnil slyšení proti asi dvaceti vojákům. Stala se totiž úplně nečekaná věc. Dva novináři, kteří u toho byli se mnou, se zapojili do soudu proti polské armádě. Všichni jim říkali, že nemají šanci, a oni vyhráli. Dostali v přepočtu asi 75 000 korun odškodné.
V jaké situace jste cítil největší tlak?
Nejhorší bylo pravděpodobně to Polsko. Obecně je ale hrozný všeobecný tlak na čas. Konkurence je v tomto byznysu vysoká. Největší stresy jsou, když člověk fotky sice fotí, ale nemá signál snímky odeslat. Stalo se mi to třeba na korunovaci krále. Nejhorší je, když vedle vás stojí kolega z konkurenční agentury a posílá fotky úplně v pohodě. Vy tam stojíte, mačkáte čudlíky, ono to bliká a neposílá.
Které fotografie si nejvíce ceníte?
Pár jich je. Většinou jde o náhodu. Například asi před dvaceti lety se mi na závodech MotoGP v Brně povedla fotografie, kdy v zatáčce jede motorka, před kterou běží srnka. Člověk musí být ve správnou dobu na správném místě. Ta fotka sice nemá žádnou novinářskou hodnotu, ale alespoň je hezká. Práce fotonovináře má být radost. Samozřejmě, že člověk musí vyfotit to, co je potřeba. U sportu vítěze. U povodní rozbouřenou vodu. Ale zároveň si zbytek musí dělat podle toho, jak on chce a jak se mu to líbí.
Text vznikl ve spolupráci se Štěpánem Brejlou.
