Film Spojenci není pouze romancí v době války. Snaží se ukázat jiný pohled na složitou dobu
Příběh filmu začíná v prosluněné Casablance roku 1942. Kanadský agent v britských službách Max Vatan (Brad Pitt) přijíždí do města s jasným úkolem: sehrát manžela Francouzky Marianne Beausejeur (Marion Cotillard) a společně s ní pak spáchat atentát na německého velvyslance. Během předstírání manželského štěstí a vášně se skutečně zamilují a po splnění své mise společně odjíždějí do Londýna, kde se vezmou. Zpočátku špionážní film se mění v romantický příběh, do kterého však nepřestává zasahovat dění druhé světové války.
Zdánlivě št´astné koleje, po kterých se pár vydal, ovšem rychle mění směr. Vatanovy nadřízení dostanou podezření, že je Marianne agentkou druhé strany. Tedy že donáší nacistickému Německu. I když si je Max Vatan ze začátku jistý nevinnou své manželky, se kterou má už i dceru, postupně svou dřívější jistotu ztrácí. Rozhodne se ale udělat vše proto, aby svou ženu od všech podezření očistil.
Příliš rychlá láska
Po stránce příběhové je trochu zvláštní, jak rychle se do sebe hlavní postavy zamilují. Úplný začátek jejich románku působí uspěchaně, režisér tím tvoří jen základnu pro hlavní část filmu. V té už je jejich vztah, jakožto manželů, vykreslen mnohem reálněji a precizněji. Během příběhu pak oba hrdinové zažívají nejistotu. Vatan neví, zda má věřit nevině své manželky; ona zase netuší, co se s jejím mužem děje. Proč je najednou tak divný? Vatan poprvé v životě bojuje s tím, jestli má uposlechnout rozkaz a prověřit svou manželku, a nebo věřit, že mu nikdy nelhala.
Filmový recenzent Kamil Fila ve svém pořadu Zabiják na Aktuálně.TV například označil Pittův výraz ve filmu za „otrávený“ a lásku k agentce Marianne mu nevěřil. Co když byl ale Pitt záměrně narežírován tak, aby nebyl zbytečně agresivní a nepředváděl přehnaně dramatický výkon? Přeci jen ztvárňuje roli vycvičeného agenta, který se musí stoprocentně ovládat, chovat se sebejistě a žádné své pocity ani úmysly nedat před nikým najevo.
Manželství postavené na lži
Navíc, když jde o svatební scénu ústřední dvojice, agentovi Vatanovi zamilovanost divák uvěří – ruku v ruce se svou novou manželkou nám v této scéně dává iluzi, že si můžeme dát od války na chvíli pauzu.
Pitt prostě hraje seriózního agenta zvyklého plnit s kamenným výrazem rozkazy svých šéfů. S obviněním své ženy z kolaborace však ztrácí půdu pod nohama, snaží se udržet neměnný výraz, což se mu ale daří jen napůl. Jak může také udržet stejný výraz jako dřív, když se právě dozvěděl, že jeho manželství může být postavené na lži? A jak to nedat najevo, když je jeho žena stejně jako on cvičená ve čtení výrazů tváře?
Jeho stabilní a solidní herecký výkon se velmi dobře doplňuje s Marion Cottilard. Což je dobře, protože je celý film postaven jen na nich. A i přesto, že jsou sehraní, každý z nich je v něčem odlišný. Okouzlující francouzská herečka hraje přirozeně a lehce. Pitt se za každou cenu snaží zůstat pevným a nepodlehnout podezřívavosti vůči své ženě. Ve zlomových okamžicích filmu vypadá Cotillard „jakoby se nic nestalo“ a je jen krásnou ženou po Bradově boku. Ovšem takové skryté napětí, které na diváka z filmu působí, vychází především právě z jejího hereckého výkonu. Přesněji možná z jejích očí. Jakoby jimi v divákovi vyvolávala pocit, že tady něco prostě nehraje. Ale co?
Nevinná Marianne?
Celou dobu totiž divák netuší, kde je pravda. Stejně jako Max Vatan nikdo nechce věřit tomu, že je Marianne Beausejeur zároveň německou agentkou a k tomu schopná vzít si Kanaďana a mít s ním dítě. Snad jí chce divák (vědomě či ne) věřit repliku z první části filmu, ve které říká: „mé city jsou vždy skutečné a proto jsem ve své roli agentky tak dobrá.“
Krom režie by měl ještě divák ocenit kamerové záběry. S některými scénami si tvůrci doslova pohráli. Úvodní záběry v rozpálené poušti, kulisy Casablancy ještě z doby, než dostala tvář evropského velkoměsta… nebo pečlivá hra se zrcadly, ve kterých nejistý Vatan sleduje odraz své ženy pohybující se po vedlejší místnosti… Velká část z těchto a dalších zajímavých záběrů byla vytvořena v postprodukci českou firmou specializující se na filmové efekty.
Vyvolává otázky
Tento film však krom napětí, kvalitní režie a brilantních kostýmů, za které obdržel i nominaci na letošní Oscary, ukazuje mnohem víc. Nutí diváky podívat se na věc z vyšší perspektivy. Musí být německá agentka okamžitě zavrženíhodná? Zdá se, jako bychom na tohle měli vytvořený názor už dávno. Ten, kdo pracoval za druhé světové války pro německou stranu, je automaticky odsouzeníhodný. Zda byla Marianne Beausejeur skutečně německou agentkou se dozvídáme až na konci filmu. Rozhodně však byla milující matkou a manželkou. Lze tedy někoho takového s ledovým klidem odsoudit, i kdyby německé straně sloužil?
Spojenci jsou napínavým filmem, ne však přímo psychologickým dramatem z druhé světové války. Jeho cílem není být naprosto korektním a historicky přesným; nicméně se mu daří vyvolávat otázky a upravuje nahlížení na dění za druhé světové války. Naše stereotypní přemýšlení posouvá o krok dál.
