Éra kuřete s broskví už se nevrátí, tvrdí autorka knihy Devadesátky Johana Fundová
Před dvěma lety jste založila facebookovou stránku Pure devadesátky, kde sdílíte fotografie z té doby. Co vás k tomu vedlo?
Tenkrát jsem náhodou na internetu narazila na tiskovou zprávu McDonaldu k výročí 25 let na českém trhu. Byly tam i fotografie známých osobností, které na slavnostní otevření první pobočky přišli. Takže tam byla například Dáda Patrasová ve společenských šatech, jak pije bohemku a jí hamburger. Přišlo mi to hrozně bizarní, tak jsem si řekla, že by bylo fajn, někde shromažďovat podobné fotky. No a zhruba o rok později mě napadlo, že bych to mohla vydat jako knihu.
A byly to fotografie z vašeho archivu?
To většinou ne, spíš jsem brouzdala internetem a hledala takové fotky, které by vystihovaly atmosféru devadesátých let. Takže se na stránce začaly objevovat fotky například podnikatele Ivana Jonáka, seriálů, oblečení, sestřihu Jaromíra Jágra “vpředu byznys vzadu párty” a tak podobně.
Jaké podle vás byly porevoluční roky?
Myslím,
že tenkrát si každý mohl tak trochu dělat to, co chtěl a byla všeobecná
svoboda. At´ už ta demokratická, co nastala sametovou revolucí, nebo ta
společenská.
Vy jste ale ročník 1989. V průběhu devadesátých let jste nemohla přece vnímat věci, které ve své knize popisujete, jako například politiku…
Ano, to je pravda. Byla jsem dítě, takže si pamatuji jen nějakou část a nemůžu to přesně říct. Proto jsem knihu zaměřila spíš na popkulturu a fenomény těch let, jako seriály, časopisy, gastronomii, než na politiku. Tu jsem tenkrát logicky moc nevnímala. Myslím si ale, že jsem právě jako dítě viděla některé věci v mnohém jinak, než by je vnímali dospělí.
Které věci myslíte?
Například televizní pořady jako Volejte řediteli nebo různé reklamy nebo hračky jako Tamagotchi nebo Pogy.
Když se v roce 1992 otevřela první pobočka McDonald´s, nechyběly u toho ani známé osobnosti. Zdroj: archiv Johany Fundové 
Fronta do první české pobočky McDonald´s ve Vodičkově ulici v roce 1992. Zdroj: archiv Johany Fundové 
Family Frost – Populární pojízdná prodejna zmrzliny a mražených potravin. Zdroj: archiv Johany Fundové 
V devadesátých letech byl trendy účes „vpředu byznys vzadu párty“. Zdroj: archiv Johany Fundové 
Legenda teleshopingu Horst Fuchs. Zdroj: archiv Johany Fundové 
Časopis pro mladistvé Bravo vycházel na tuzemském trhu od roku 1991 až do roku 2015. Zdroj: archiv Johany Fundové 
Oblíbený módní doplňek 90. let – ledvinka. Zdroj: archiv Johany Fundové
Stýská se mi po VHS kazetách
V
rozhovoru pro DVTV jste řekla, že se vrací devadesátková móda, jako
šust´ákové bundy nebo ledvinky. Umíte si takový návrat představit i v
gastronomii?
Myslím si, že spíš ne. Teď jsem k výročí 30 let od
sametové revoluce viděla v jedné restauraci v Podolí, že měli v menu
jídla jako kuře se sýrem a broskví nebo katův šleh. Na týden jako
nostalgické připomenutí je to asi fajn, ale jinak si to moc představit
neumím. Samotné devadesáté roky nenabízely podle mě nic tak senzačního,
aby se to vrátilo na české talíře. Dnešní hipsterská komunita asi
nevymění avokádové toasty za kuře s broskví.
Bylo něco, co jste v devadesátkách měla a v současnosti vám to chybí?
Asi
mi schází tiskoviny, kterých v minulosti vycházelo podstatně víc.
Například jako dítě mě bavil časopis ABC nebo později Bravo. Pohybuji se
v online marketingu, takže chápu, proč už se časopisy nevydávají tolik jako v minulosti, ale stejně mi to chybí.
Ale i dnes vychází tištěné časopisy…
To ano, ale chybí mi takové časopisy, které byly nějak oblíbené celospolečensky a lidé si je kupovali napříč generacemi. Například časopis Premiere, který byl zaměřen na filmy a věci kolem nich. Lidé dnes najdou podobný obsah třeba na webu Česko-Slovenské filmové databáze. Stýská se mi i po kupování nebo půjčování VHS kazet. To je pro mne velká nostalgie, když je dnes všechno dostupné elektronicky. Schází mi asi i ten pocit, že to CD, kazetu nebo časopis mám fyzicky v ruce.
McDonalds jen za odměnu
A je něco, co vás do porevoluční éry v mžiku vrátí?
Je to již zmíněná gastronomie. V létě jsem byla v Třeboni a s překvapením jsem zjistila, že tam jsou jen dva druhy restaurací. Jedny jsou velmi drahé, kde mají rybí speciality a ceny jsou zde vyšší než v Praze nebo naopak takové restaurace, kde se zastavil čas. Umaštěné menu v koženkových deskách s tajuplnými názvy jídel mne do devadesátek opravdu vrátilo. A taky občas zajdu zavzpomínat na dětství do McDonaldu.
Proč zrovna tam?
Je
to taková nostalgická vzpomínka. Chodili jsme tam za odměnu, například
po vysvědčení za dobré známky nebo když jsme jeli k babičce po dálnici,
tak naši zastavili a koupili nám hambáč. Bylo to něco výjimečného, co dnešní děti nepochopí. Pro Happy Meal si už ale nechodím.
Kniha není odborná sonda
Pro koho je kniha Devadesátky určena?
Pochopila
jsem, že to je mezigenerační záležitost. Moje kniha není odborná sonda,
snažila jsem se věci popsat s nadhledem, vtipem a věnovat se spíš
kulturním fenoménům. Uvědomila jsem si ale, že kdybych knihu psala jen
já, byla by značně omezená, protože jak už jsem řekla, byla jsem v
devadesátkách dítě. Proto jsem oslovila přes 60 známých lidí, jestli by v
knize nechtěli mít i svoji vzpomínku na tu dobu. Nejmladšímu člověku je myslím 26 a naopak tomu nejstaršímu 82. Vzpomínky jsou tedy napříč všemi generacemi a já si myslím, že takoví budou i moji čtenáři.
Odmítl někdo z oslovených vaši nabídku?
Ano, například novinář Pavel Zuna. Napsal mi, že neví, co by o tom období psal. Možná bylo důvodem to, že nechtěl mluvit o působení na TV Nova, na což jsem se ho do své kapitoly o televizi chtěla určitě zeptat.
Máte v plánu do budoucna vydat další knihu?
Ona i její tvorba byla docela náročná. Byl to větší žrout času, než jsem čekala. Nicméně možná ještě v budoucnu zpracuji nové tisíciletí, protože se pomalu začínají tříbit fenomény těch let a ty mne, jako dospívající dívku, bavily také.
