Dnešní gejši pořádají dny otevřených dveří a učí se anglicky. Chtějí tak přilákat i cizince
Malé cupitavé krůčky v dlouhém, nádherně zdobeném kimonu a složité účesy, které musely vydržet i celý týden. Život gejš byl v mnoha ohledech velmi složitý, ale nosil v sobě jistou exkluzivitu a výjimečnost. V dnešním překladu by se dalo řící, že jde o jakési luxusní společnice, které mají za úkol bavit zákazníky vybranou konverzací, tancem a hrou na různé nástroje.
Od druhé světové války se však jejich role velmi proměnila a v jednu chvíli byly téměř vzácností. Dříve bylo v japonském městu Kjóto k vidění i tisíc gejš, které svými dovednosti bavily nejvlivnější muže světa, dnes bychom jich ale nenapočítali ani třetinu. Město se proto v současnosti snaží tradiční japonskou kulturu obnovit. Pro veřejnost i cizince pořádá dny otevřených dveří v čajovnách, kde se gejši schází.
Lubomír Černota, který dva roky studoval v Kjótu čajové obřady však říká, že ani dnes není úplně jednoduché vyhledat jejich společnost. „Musíte mít nějakého známého, který vás doporučí nebo může být schůzka zprostředkována přes hotel, který tyto služby nabízí. Pro obyčejného turistu je jinak skoro nemožné se k nim dostat.“ vysvětluje.
I cena rozhoduje
Bezesporu jedním z největších rozdílů oproti minulosti však podle Černoty je, že ve škole gejš, se nově zavedla i angličtina. Právě z důvodu přilákání cizinců. Dodává také, že dnes už jejich společnost není tak drahá jako dříve. Hodina s maiko (učednice na gejšu) stojí v přepočtu přibližně deset tisíc korun, což je mnohonásobně méně, než v dřívějších dobách.
Příčin, proč o gejši po válce nebyl již takový zájem, bylo několik. Obecně ubylo mnoho mužů, kteří zemřeli v bojích, což logicky vyústilo v menší poptávku. Jedním z hlavních problémů však byly peníze. Ty v té době totiž směřovaly spíše na obnovu státu. „Japonci už neměli tolik financí, aby si mohli dovolit společnost gejš, která byla velmi drahá. Navíc mají takový samurajský kodex soudržnosti, takže si určitě nešli užívat do společnosti žen, když půlka země strádala,“ vysvětluje Černota.
Lukrativní zaměstnání
Dříve, když se žena stala gejšou, šlo o závazek na celý život. V současnosti začnou Japonky studovat na gejšu ve svých šestnácti letech a již v pětadvaceti končí. „Obvykle je to proto, že chtějí mít děti. U jejich zaměstnání bylo zakázané, aby měly zároveň rodinu,“ vysvětluje Černota. Dnes tuto práci berou tedy spíše jako lukrativní zaměstnání, zábavu, ale i možnost, jak si rozšířit obzory při studiu tradičního umění ve škole gejš.
Když do Japonska po 2. světové válce začalo jezdit mnoho Američanů, rozmohlo se ve světě mínění o tom, že jsou gejši něco jako prostitutky. Podle Černoty však cizinci nebyli schopni rozeznat rozdíl mezi opravdovou gejšou a prostitutkou. „Často si mysleli, že když má bíle natřený obličej, je to gejša. Když pak přijeli domů, všem říkali, že spali s opravdovou gejšou,“ líčí.
Tyto ženy jsou však v prvé řadě umělkyněmi a tanečnicemi, které se živí bavením svých zákazníků. Žádná z nich nesmí mít sex v pracovní době a za peníze. Černota podotýká, že mají své tužby a i sexuální partnery. Vždy však musí myslet především na svou pověst, což platí i dodnes.