Děti chceme vychovávat podobně jako Češi. Něco z naší kultury bychom ale rádi zachovali, shoduje se druhá generace Vietnamců v ČR
Hong Dang Nguyen (28) žije v České republice od dvou let. Jeho rodina sem stejně jako většina Vietnamců přijela v 90. letech. Sám sebe považuje za Čecha. „První i druhá generace Vietnamců tu bydlí přes 20 let. Přijali jsme českou kulturu,“ říká Nguyen, který by však v budoucnu část asijských zvyků zachoval. „Má generace už přemýšlí jako Češi, ale snažíme se držet zvyků z rodné země, které kladou důraz na důležitost rodiny a autority,“ dodává.
O něco mladší Pepa Anh Tu Vu (22) se již narodil v České republice. „Není banánová generace jako banánová generace. Je potřeba rozlišovat Vietnamce, kteří přijeli do Čech v osmi letech, a pak ty mladší, kteří tu žijí už od malička,“ říká Vu, který je ovlivněný českou kulturou víc než o něco starší zástupci banánových dětí. I on však zažil trochu jinou výchovu než jeho čeští vrstevníci. Během puberty ho rodiče například nutili, aby chodil každou neděli do kostela, i když nebyl věřící.
Zejména ti starší z banánové generace během dětství často čelili přísnější výchově – učení osm hodin denně, pomáhání v obchodě či zákaz chození ven s kamarády. Podle Jakuba Danga (27) se život první generace Vietnamců v Česku točí hlavně kolem práce, a ne kolem zábavy či dovolených. Navíc velká část z této skupiny by se na stará kolena ráda vrátila do Vietnamu, to u většiny banánových dětí s největší pravděpodobností nehrozí.
V evropských rodinách je větší prostor pro diskuzi
I když si zástupci druhé generace vietnamské kultury váží, své děti chtějí vychovávat více po evropsku. „U své dvouleté dcery chci, aby k nám jakožto rodičům chovala respekt a vzhlížela k nám. Rozhodně ji ale v budoucnu nebudu nutit do toho, aby měla bez výjimek na prvním místě školu. Chci, at´ dělá, co ji baví,“ vysvětluje osmadvacetiletý Nguyen.
Anh Tu Vu zatím děti nemá. I on by však do výchovy zakomponoval části obou kultur. „Nechci nutit svoje děti, aby se na základní škole učily deset hodin denně. Rozhodně ale nebudou lítat venku do noci, což mnoho českých rodičů svým dětem dovoluje,“ říká Vu. Ten by také chtěl v budoucnu změnit komunikaci v rodině. „Kvůli vyšším důrazům na autoritu s našimi rodiči nebyl moc prostor pro diskuzi, protože starší má vždycky pravdu. Tohle tolik u evropských rodičů nevidíte. Na obou přístupech je něco dobrého, podle mě je nejlepší zlatý střed,“ dodává Vu.
Stereotyp ve večerce zanikne
Jakub Dang, který patří ke starší části banánových dětí, by zase rád svým dětem věnoval více času, než rodiče věnovali jemu. „Kvůli tomu, že naši byli od rána do večera v práci na tržnici, nás posílali k českým ‚babičkám‘. Doma jsme se potom tolik nebavili, protože my jsme uměli lépe česky a oni vietnamsky. Tuto časovou a jazykovou bariéru bych chtěl mezi mnou a mými dětmi eliminovat,“ vysvětluje Dang.
O druhé generaci se říká, že se její většina téměř stoprocentně začlenila do české společnosti. Jakub Dang je názoru, že třetí generace, jejíž zástupcům dnes není více než deset let, bude začleněna ještě víc. „Už naši generaci lze spatřit v pro nás dříve netypických zaměstnáních, jako jsou fotografové, tiskoví mluvčí, herci či zpěváci. Tu třetí budeme potkávat ve všech možných sférách. Stereotyp Vietnamce, který je 24 hodin denně ve své večerce, tak logicky zanikne,“ dodává Dang.
