Demonstrace můžou vývoj událostí změnit, říká student Filip Schneider
Student Filip Schneider je přesvědčený, že demonstrace můžou změnit vývoj událostí. Sám organizoval nebo moderoval několik protirasistických demonstrací, ale angažuje se i v jiných tématech, jako jsou problémy spojené s daňovými ráji nebo změnami klimatu. „Občanská aktivita funguje, i když je potřeba vytrvalost a čas,“ říká.
Při jeho studiu sociální a kulturní ekologie, která zkoumá vztahy společnosti a jedince k přírodě, se naučil všímat si, jak je kolem něj vše propojené. Sám organizoval protirasistickou demonstraci na Václavském náměstí v Praze či malý festival v okolních ulicích, který měl také antixenofobní a protirasistické téma. „Demonstruji prostě za to, co je podle mě pro společnost důležité či nezbytné,“ vysvětluje.
Od demonstrace k dialogu
V Česku se každoročně koná několik desítek demonstrací. Poslední rok především proti uprchlíkům nebo naopak takové, které jim vyjadřují podporu. Otázkou zůstává, jestli se jimi dá vůbec něco změnit „Podle mě by protesty do jisté míry mohly k něčemu vést. Měl by po nich totiž následovat dialog s těmi nahoře. Problém ale je, že většinou neproběhne,“ myslí si účastník několika demonstrací Jan Holub (22). Názor Schneidera je podobný, nicméně je přesvědčený, že právě demonstracemi je možné veřejné dění změnit.
První demonstrace, kterou Schneider spoluorganizoval, se týkala jmenování vysokoškolského učitele Martina C. Putny profesorem. V roce 2013 ho totiž prezident Miloš Zeman jmenovat odmítl. Vedlo ho k tomu více důvodů, jedním z nich byl text transparentu, který Putna nesl při pochodu Prague Pride. Na něm stálo „Katolické buzny zdraví Bátoru“. Na prezidentovo odmítnutí reagovaly jak vysoké školy, tak studenti. Ti uspořádali demonstraci, která měla Putnu podpořit. „O několik týdnů později už to byl profesor Martina C. Putna,“ shrnuje Schneider. Podle něho by téma jmenování Putny profesorem úplně vyšumělo, pokud by k demonstracím nedošlo.
Další událostí, která ho utvrdila v tom, že mají takové protesty smysl, byla vůbec první demonstrace, na kterou šel. Byl to týden studentských protestů kolem školských reforem Josefa Dobeše v roce 2013. Tehdejší ministr školství mimo jiné navrhoval zpoplatnění vysokých škol. „Do měsíce letěla na smetiště dějin reforma a hned za ní Dobeš,“ podotýká Schneider. Díky takovým protestům si podle něj i další ministři uvědomí, že se studenti nebojí ozvat. A že citlivé změny ve školství neprojdou hladce a bez povšimnutí.
Chce to vytrvalost
A tak je třeba podle Schneidera na podobné záležitosti upozorňovat a pořádat demonstrace, protože tak mohou lidé docílit změny. Poslední sešlost, kterou moderoval, byla Mlčet nehodlám. Tato demonstrace měla podle Schneidera ukázat, že se v Česku najde dost lidí, kteří nepropadli rasismu nebo strachu z uprchlíků. „Člověk má při čtení internetových diskusí nebo sledování zpráv pocit, že proti uprchlíkům se tady staví 99 % obyvatel. To může posílit nacisty a některé politiky, ale zároveň můžou čeští muslimové získat pocit, že většina obyvatel stojí proti nim,“ tvrdí.
Cílem akce Mlčet nehodlám bylo ukázat, že obyvatelé nejsou názorově rozděleni v tak nepoměrném procentu, jak se může zdát. Sílu pokračovat ve své aktivitě čerpá hlavně z lidí. Po demonstracích mu často děkují zcela neznámí lidé za to, co dělá. „To dává člověku obrovskou sílu nezlomit ještě nad touto zemí hůl a pokračovat v tom, co dělá,“ říká.
