Cukrkandl konečně dorazil na prohlídku do kin. Není bez kazů
Místo zlých bubáků ukazuje dětem mnohem reálnější hrozby – sladkosti a bezcitné zubaře. Nový snímek režiséra Pavla Jandourka přichází s pohádkovým příběhem i rozpočtem přes 45 milionů korun. Pozornost si pro sebe berou především solidní herci, a to i přes to, že se jim z obličeje občas odlepují falešné vousy. Hořkosladkou chut´ dává Cukrkandlu jeho promarněný potenciál.
Pohádky běžně předávají dětem poučení a varování pomocí vtělení abstraktních jevů do živých bytostí. Oblékají lstivost do liščího kožichu, smrt představují v podobě kostry s kosou, nebo nasazují zlu čertovské rohy. Cukrkandl, pokud se za pohádku dá považovat, volí méně symbolickou cestu.
Příběh začíná v obci Medov záběrem na skupinu chlapců, kteří tlučou špačky (dřevěné válečky se špičkou na každém vrcholu pozn. red.). Obyvatelé tu žijí v přesvědčení, že cukr chrání zuby. To jim podsouvá místní továrník Štorb (Jiří Dvořák) spolu se zubařem Drumlem (Maroš Kramár). Situaci má zachránit nová zubařka Anička (Tereza Ramba), která po strýci zdědila dům opředený pověstmi o čertech. Brzy ale vyjde najevo, že takřka žádné nadpřirozeno v příběhu nefiguruje.
Polorealistický děj upozorňuje přímo na skutečné hrozby. Tedy na mocichtivého byznysmena, který je ochotný pro svůj vlastní zisk udělat cokoli nebo bezcitného člověka, který vědomě dělá špatně svou práci. V neposlední řadě snímek ukazuje sílu a nebezpečí dezinformací, které se šíří stejně rychle jako kazy ve zkažených zubech.
Promarněný hororový potenciál
S Cukrkandlem se jeho scenárista a režisér Pavel Jandourek vrací na pole pohádek po několika letech především dokumentární tvorby. Opět dokazuje, že pohádky dělat umí, ale změny vidět jsou. Děj je vyprávěn podrobněji a s větší pečlivostí. Tempo snímku se však tak trochu „dokumentárně vleče“.
Spíše než režie je na vině scénář, který tráví příliš času představováním iracionálních postav. Příběh se často moc neposouvá a trvá skoro hodinu, než se naplno rozjede zápletka. Neškodil by ani ráznější střih Jana Skalského.
Místo akce sází snímek na „hororové prvky“, ani tady ale svou největší zbraň nevyužil. Žádné děsivé záběry ordinace, nervy drásající zvuk vrtačky, ani jiné zubařské terory, jen pár spíše humorných scén. Děti film straší pomocí zlých snů a toulek po záhadném domu. Cukrkandl tak promarňuje svůj největší potenciál a zůstává pouze zvláštní, lehce znepokojivou pohádkou.
Herecké perly v zubních protézách
Velký prostor si pro sebe berou známé tváře předních českých herců. Obsazení je v tomto směru opravdu našlapané. Za vypíchnutí stojí skvělý Jiří Lábus v roli tajemného zahradníka, Jaroslav Plesl coby koktající vozka nebo Pavel Zedníček jako zmatený starosta obce. Skvěle si vedou všichni již zmínění představitelé hlavních rolí a povedená je také skupina dětských herců. Ta v čele s Theo Schaeferem doplňuje snímek o příjemný humor v duchu Bylo nás pět.
Diskutabilní může být výprava. Masky Zuzany Peschlové i kostýmy Sylvie Zimuly Hanákové sice plní svůj úděl a pěkně upevňují snímek v době Rakouska-Uherska, určité prvky však působí zvláštně. Především umělé dobové vousy na dobře známých hereckých tvářích přímo bijí do očí. Z čeho pak oči občas skoro až krvácejí, jsou vizuální efekty. Pravda, většinou si tvůrci z ostravského QQ studia poradili vcelku slušně. Když však Anička přenáší na lopatě podivnou levitující kouli, která má zřejmě představovat vosí hnízdo, není snadné udržet vážnost.
Skvěle zvládnutá je naopak hudba slovenského skladatele Michala Novinského, která od samého začátku drží diváka v sedadle. Při klíčových momentech parádně graduje napětí i doplňuje emoce. Což se u skladatele Novinského kalibru ovšem dalo očekávat.
Děti nejsou porcelán
Autentická je i protagonistka Anička, která není žádný cimrmanovský všeuměl, ale naopak laskavá dívka se zjevnými limity a nedostatky. Vytknout by se však snímku dal jeho stereotypní pohled na svět. Roli klaunů plní naprosto klišovitě koktající vozka, největším důkazem je ale především mlsný obézní kluk. Ženy i muži se objektivizují a jeden z obyvatel Medova hledá manželku, protože nemá nikoho, kdo by mu pral, žehlil a uklízel.
Podobné „humorné“ prvky by tedy jistě mohly jít i jiným, více objevným směrem. Celkově je ale Cukrkandl povedený a v jistých směrech velmi originální rodinný snímek. Děti pobaví, a kdyby se více snažil, mohl by je také dost vyděsit, tedy i varovat. V tomto ohledu Jandourek bohužel drží basu se zbytkem mainstreamových pohádek, které k dětem přistupují trochu jako ke kartonové krabici se samolepkou „křehké“.